pátek 2. března 2018
Výhody kočičího čtyřnožce
|
| Bude vás pozorovat celý den. |
Nejste sami
—
Nebo spíš, jste sami, jen když vaše kočka chce být sama. Od té doby, co mám kočky, si nedovedu vybavit moc okamžiků, kdy je nemám za zadkem. Někdy i doslova. Vstávám na Doriánkův budík, na záchodě mám na klíně Síbu, v umyvadle mám Síbu, ve sprše mám Síbu. Snídám s Dorískem na klíně a Síbou v taléřku/misce/skleničce, než se stihnu obléct, mám minimálně na černém tričku teplý otisk kočky s památečním chlupatým dekorem. Umývám nádobí s kočkou za krkem, vařím s kočkama pod nohama, pracuji s Dorianem na klíně/Sibylkou v mikině/oběma kočkama rozvalenýma napůl na notebooku, napůl na externí klávesnici, nebo kdekoli nalepenýma na těle. Vytírám se Síbou zavěšenou na mopu, večeřím pod dohledem Doríša. Prádlo věším za povzbuzování Sibylky. Knížku čtu obklopena kočkami, na film se díváme obklopeni kočkami, když se nezadaří vyhnat je na noc z ložnice, spíme s kočkami – Síba pod peřinou (má holka jeden tak trochu zlozvyk - jelikož spávám nahá, tak se mi občas přisaje na prso, jako fakt!) a špekáček Dorian na hrudi/na krku/místo mé hlavy na polštáři.
Jste hrdým vlastníkem vyhřívané šály,
elektrického hřebenu a zahradníka v jednom!
—
elektrického hřebenu a zahradníka v jednom!
—
No neberte to. Jak jsem se zmiňovala výše, špekáček Dorian je dokonalá vyhřívaná šála. Když jsem si ho domů přinesla jako malé kotěcí nedochůdče, tak se můj krk stal jeho nejoblíbenějším místem ke spánku. Špekís i Síba docela dobře suplují i hřeben. Jednou jsem byla přes noc dokonce i u kadeřnice – ráno jsem nevěřícně zírala do zrcadla, kam mi zmizel pramen vlasů, že mám nad uchem jen pár centimetrových vlásků. Občas se budím i díky tomu, že mi Doriánek spící za hlavou čistí vlasy. A poté je prská na všechny strany. Nebo mi tím chce naznačit, že bych si je snad měla umývat častěji? Inu a k tomu zahradničení. Na to je u nás expert Sibyla. Neexistuje ani jeden květináč, který by alespoň jednou nepřesadila. Je opravdu zázračná, protože krásně naklíčenou pažitku rozházela po bytě během půlminuty mé nepozornosti. Před pár dny mi zničila mé milované metr vysoké avokádo, to už létaly lehké děvy po celém bytě.
Minimálně jednou šplápnete do hovna
ve svém vlastním bytě.
—
A to se jen tak někomu nepoštěstí. Jako jooo, ona to jsou čistotná zvířátka, jen si prostě někdy postaví hlavu, že teda jako ten jeden ze tří záchodů je nějak moc plný, tak na co by chodili do dalších, když je tolik místa na chodbě. Nebo ve sprše, žeano. Dorian taktéž řešil své občasné stížnosti tím, že párkrát udělal louži na gauč (díky těmto zkušenostem máme ovšem gauč plně vypratelný), ale ono stačí pochopit, že macůr prostě a jednoduše nesouhlasí s tím, že jste oddělali ten pohodlný polštářek ze židle v jídelně, a předejdete další katastrofě. (A taky teda ta dřevěná liška, co sedí na tiskárně, není dle Doríska nic moc… na lišky na tiskárnách si prostě dávejte bacha!).ve svém vlastním bytě.
—
Víte na sto procent, že ve vašem domě
či bytě funguje gravitace.
—
Vždy a všude. Je všudypřítomná (jak gravitace, tak kočka). A kočka vás o tom denně ubezpečuje. Ano, často Sibylu podezřívám, že se vážně snaží naučit moje propisky létat, ale radši se vždy spokojím s tím, že teda desetkrát za pět minut vím, že gravitace frčí na plné obrátky, než abych se snažila pochopit, o co jiného by jí asi tak mohlo jít. Dorian na to jde jinak – než aby se zahazoval s nějakým složitým packováním dané věci na okraj stolu/židle/police, aby následně dokázal gravitaci, radši si prostě vedle té věci lehne a ještě nám za pomocí špekovytlačování připomene, jak vlastně funguje Špekáčkův zákon, čiliže špek nepohltí věci v okolí, nýbrž je vytlačí do volného prostoru. S následným pádem na zem.či bytě funguje gravitace.
—
Na všem oblečení máte gratis zateplenou vrstvu navíc,
což se v zimě náramně hodí.
—
Každopádně byste při výběru kočky měli myslet na to, jaká barva převládá ve vašem šatníku. My jsme to moc nevychytali – u nás je v kurzu černá, jenomže murišované kočičí chloupky jsou na černé vidět asi tak, jako jsou vidět murišované kočičí chloupky na bílé. (Když k tomu připočtete dvojnásobné množství chlupů psích, které jsou v odstínech od krémové po zrzavou, tak vám z toho jednoznačně vyjde vcelku přesný obrázek o obsahu našich šatních skříní.) Ale tak… takové ponožky, se kterýma celý den chodíte po bytě před tím, než se rozhodnete povysávat, většinou večer hřejou třikrát tolik. Což je výhoda. Hlavně v zimě.což se v zimě náramně hodí.
—
Víte,
jak chutná kočičí žrádýlko.
—
Kdo by totiž odolal té vůni! Já osobně jsem baštila kočičí (i psí) granule už jako malý špunt. Tam se to bralo logicky – když oni mě (sežrali jogurt/piškoty), tak já jim (sežrala granule/konzervu). Ovšem jako dítě jsem nikdy svoji žrací pomstu nedotáhla k takové dokonalosti, jako kočky či pes vůči mně. I teď by se mi občas hodilo mít takový apetit, jako ti dva murišci. Za takovou šunčičku, která ve zlomku sekundy zmizí z rohlíku teleportem přímo v kočičím žaludku, mám chuť se pomstít vyjedením granulí z obou misek. Ale on si to člověk při prvním křupnutí rozmyslí, páč takové kočičí granule s lososovým olejem… řeknu vám, pobraly docela dost té rybí chuti. A navíc to není slaný, žejo. Za to takové kapsičky s kuřecím masem a špenátem/rajčaty/mrkví/rýží, kde se cena za kus pohybuje okolo 30 korun ve slevě, to je plnohodnotné člověčí jídlo. Jednu takovou jsem s Dorísem snědla napůl. Fakt šmakovalo. Oběma.jak chutná kočičí žrádýlko.
—
Máte o zábavu postaráno, máte co fotit a natáčet,
máte o čem mluvit a o čem psát.
—
Má cenu se k tomu vyjadřovat víc? Telefon máte věčně zaplácaný kočkofotkama – kočka spící na klávesnici, kočka spící na stole, kočka spící na polici, kočka spící na posteli, kočka spící v oblečení, kočka spící na gauči, kočka sedící na okně, kočka lovící druhou kočku (při těchto situacích je super to video, no), kočka sedící na reproduktoru, kočka rozvalující se ve psím pelechu (při čemž se pes s velmi smutným výrazem choulí pod stolem na zemi), kočka ležící na vašem klíně, kočka sedící na polici, kočka sedící ve dřezu, kočka, kočka, kočka, pes, hezký západ slunce, kočka, kočka, kočka…máte o čem mluvit a o čem psát.
—
Nemáte šanci zaspat,
a pokud se vám to někdy podaří,
tak vám ráda půjčím Doriana Budiče.
—
Nevím sice jak, ale moc dobře ví, že za patnáct minut vám bude zvonit budík, a proto se začne snažit minimálně s dvacetiminutovým předstihem. Mňančení za dveřmi, škrábání na dveře, hlasitější mňoukání, lehce procítěné vytí a nakonec serenáda smíchaná s pazvuky vytáhnutými někde ze špičky ocasu. Pak už ve vás vaří krev, i když jste ještě před chvílí drkotali zubama, napůl mrtví tedy vstanete a otevřete kočce dveře. Na budík se po předešlých zkušenostech ani nedíváte, protože moc dobře víte, kolik je hodin. Přesně na minutu. Snažíte se co nejrychleji zapadnout do měkkého pelechu. Radost z rychle odvedené práce záhy vystřídá boj o život. Šest kilo je šest kilo. A šest kilo na krku/hrudníku/močovém měchýři, takhle hezky po ránu, to je prostě na ránu. Nebo na udušení, zástavu srdce a pročůranou matrac.a pokud se vám to někdy podaří,
tak vám ráda půjčím Doriana Budiče.
—
Vlastníte originální předehřívač
klávesnice u počítače.
—
Jak bylo již řečeno, že nejste nikdy sami, tak to platí především pro chvíle u počítače. A hlavně nemáte šanci trpět na studené prsty u rukou. Ty na nohách vám klidně můžou upadnout, protože kočka moc dobře ví, že prsty u nohou nejsou pro naservírování konzervy/kapsičky/granulí vůbec potřebné. Stačí ty na rukách, takže se bude snažit vám za každou cenu ty drahocenné prstíky řádně zahřívat a při tom vám pomůůůů§že eleghtjantně dopoůlkpppsat veledůležýýitýááá e-maqwqil. Totiž aby zbylo víc času na hraní nevinné hry Kdorozseknevícbezbrannýchprstů. A na jídlo. Hlavně na to jídlo, mňáááu!klávesnice u počítače.
—
Zažijete, jaké to je doma nahánět živou myš,
krtka či hraboše.
—
A odstraňovat ty mrtvé ze všech možných i nemožných koutů a koutků. K tomuto se, mimo jiné, váže jedna úžasná příhoda. Není sice přímo spjata s Doriánkem či s Síbou, ale s jednou mícou od našich. Ta totiž přinesla oknem do ložnice krtka. Živého. Lidi, nevěřili byste, jak dokáže být takový slepý krtek rychlý a hlasitý. Za šíleného řevu totiž před kočkou utekl pod skříň, kde se vyloženě snažil, chudák malý, zahrabat do koberce. Nastalo tedy velké stěhování ložnice a lov na krtka. Chvíli sice neúspěšný, ale po pár desítkách minut byl již krtek uzavřen v papírové krabici s dírkami. Jelikož moje drahá maminka zavelela, ať krtka ještě nepouštíme, dostal se krtek v krabici do trouby – hezky ji přivřít, ať je v bezpečí, a taky ať má vzduch k dýchání. A šli jsme nahrabat hlínu s žížalama do plastové krabice. Nějaký kamínek pro efekt, trs trávy, ať to nějak vypadá. Po chvíli jsem přišla domů, bezmyšlenkovitě si nalévám pití a vyděsí mě příšerné škrábání. Pár sekund mi trvalo, než jsem se zorientovala, abych pochopila, co se tady děje. Krtek v troubě. Záhadným způsobem se dostal z papírové krabičky a snažil se zahrabat do kovové trouby. Zvuk skoro jako z hororu... Dál už se mi ani nechce psát o tom, kolik myších mrtvolek jsme měli v létě denně na chodbě, či kolik živých rejsků a myšiček jsme honili po celém domě…krtka či hraboše.
—
• • •
A jen takový poslední dodatek – občas vás lidé podezřívají, že jste snad EMO, neboco. Jakože, víte, ty krvavé šrámy na zápěstích, krku, obličeji, do půlky lýtek…
Co z toho všeho vlastně vyplývá? Že kočka, byť má jedno či dvě oči, je ideálním společníkem pro život! Protože tolik toho nezažijete během jednoho dne (a to není sranda, všech deset bodů v jednom dni může být vcelku pravidelná situace) ani s nejbláznivějším kamarádem!
středa 21. února 2018
Nový kamarád
Kéž bychom měli větší byt
—
Občas je zapotřebí udělat si v životě nové kamarády.—
Opravdu.
Nejlepší je zcela náhodné setkání ve vesnici zasypané sněhem, v čase nikoho, v zimě a podivném odpoledním splínu. Jeho nenadálá přítomnost mi téměř vehnala slzy do očí, tak nádherné zvíře! Když se na mě podíval, skot jeden skotský náhorní, věděla jsem, že tohle je na celý život.
Opravdu!
Jen se přesvědčte sami.
|
| Přítel do sychravého počasí |
Ale teď doopravdy. Kéž bychom měli větší byt – hned by totiž, rozkošňák, bydlel s námi.
Prochodíme boty
—
—
Minulý víkend jsme se totiž byli projít. Opět a zase. My když v zimě nevíme co by, nazujeme pohorky a jdeme si rozbít hubu na zmrzlý uježděný sněh. Přesně takhle trávíme zimní víkendy – testováním kluzkosti letní podešve pohorek, vysypáváním sněhu z bot, po koulování případně i ze spodního prádla (a to fakt studí), rozehříváním polozmrzlých prstů na rukou, nebo třeba jedením sněhových koulí. (To teda dělá jenom Rusochlup. Zatím. Kdo ví, kdy přijde podobná krize i na nás...)
Destinace ale byla jasná – chce to někam, kde bude posněžené. Čili cokoli v rozumné dojezdové vzdálenosti z našeho Srdceměsta, a hlavně alespoň o pět set metrů nad mořem výš. Zadařilo se, cíl cesty byl stanoven.
Během cesty jsme měli krásné jarní dopoledne. Sluníčko, azuro, zelené louky. Pak střih, vyjeli jsme kopec, a byla zima. Třeskutá. Silnice zasypaná sněhem, stromy oblečené v bílý apartní šat. Nádhera. Po chvíli kochání se přišlo menší zklamání. Silnice suchá, sjeli jsme kousek do údolí, stromy už byly nudně stromové. Zaparkovali jsme smykem, vylezli jsme s auta, a málem nám zmrzly zadky. Psí bestie byla vypuštěna ze spárů čtyřkolého kufru a začala létat a téměř způsobila davové šílenství.
Přioblékli jsme ještě jednu svetrovou vrstvu, nasadili čepice, rukavice, a šlapem.
 |
Ohoho, zima! |
Překvapení
—
—
Prvním překvapením byl klid. Druhým krásné výhledy. Třetím úžasná příroda. Čtvrtým přívětivá vesnice...
"Jé, hele, to vypadá jak salaš pro ovce, ale má to komín."
Koukám na onu malou stavbu a začíná mi to docházet.
"Kruci, to je sušárna! To je přesně ta sušárna, jejíž fotku jsem před pár dny dávala na vizitku pro Zlínsko a Luhačovicko. Fíha. Někde tu musí být i statek ve Vlčí, takový krásný domek... jojojo, to je přesně ono! Boží."
 |
| Ve Vlčí |
To bylo překvápko. Kochali jsme se úžasnostmi kolem, Rusochlup kňučel na kavkazskou pasteveckou psici – ta byla naštěstí jen za plotem. Nevím, jak bychom jí v případě střetnutí čumák na čumák dostávali Rusochlupa ze stoliček. Asi těžko.
Dalším překvapením byl již výše zmiňovaný kamarád do sychravého počasí. Ono se nám zatáhlo, obloha zbělala, a docela foukalo. To ovšem nic neměnilo na nadšení z toho hebkého teplého čumáčku. Ňuf.
Až jsem byla psychicky připravená opustit mého nejhebčího kamaráda, překvapila nás útulna pro pocestné. I s lucernou! Aneb jak využít starou rozpadající se autobusovou zastávku. Krásné.
 |
| Útulně jsme pocestovali |
Bláznivý pes
—
—
Občas jako když se ze řetězu utrhne. Tolik radosti z toho, že se může válet ve sněhu, chytat a následně žrát kusy sněhu. Tolik! Létat s klackem v hubě a podrážet nám kolena. Omotávat mi nohy pětimetrovým vodítkem. Dělat baf na ovce.
Tolik radosti, když jsme potkali štěně vestaje. Už hledáte vestaje na googlu? Vestaj je, dámy a pánové, vesnické tajemství. Každopádně vzezření uštěkaného a vrčícího odrostlého štěněte prozrazovalo nějakého bull-předka. Možná i bull-zadka, to ale není tak podstatné, jako holčička, která s ním byla na procházce. Křičela na něj tak hystericky, že jsem měla chvíli pocit, že ani nemluví česky, nýbrž nějakým mně neznámým jazykem. Nakonec jsme jí porozuměli pár slov – okamžitě, ke mně, přestaň. To vše žvatlavě a hystericky. Mám pocit, že u toho i prskala. Ale jinak dobrý, černý ďábelský vestaj se nás nejspíš bál víc jak my tři jeho. Na prosbu "táhni do haj*zlu" vzal do zaječích. Ale měl tolik hrdosti na to, aby nás pak ještě notnou část cesty sledoval. Jakože – když jsme se otočili, tak se zastavil a toužebně se díval do dálky. On nic, on muzikant.
A nebyla by to úspěšná procházka, aby se nepovedlo pár fotek do booku naší ušaté modelky.
 |
| "Moje království, Hromada klád se to jmenuje." |
 |
| "Tady jakože vůbec nepózuju. Je to jen dokonalá momentka!" |
 |
| "Moment, to divný zvíře nás jako pořád sleduje?" |
Fyzička zůstala v minulém roce
—
—
Pekelně jsme si zafuněli do kopečka – tak, jak jsme se ladně klouzali půlku cesty dolů, tak jsme již méně ladně lezli půlku cesty nahoru. Až jsem ze sebe musela shodit několik vrstev, protože jinak bych se na místě vypařila. Pes na sobě pochopitelně nedával znát jakoukoli námahu a po zdolání zákeřného klouzajícího kopce by si dal klidně ještě půlmaraton. Občas k neuvěření.
Naše fyzická zdatnost usnula někde mezi vánočním cukrovím. Především ta moje, ta má pořádně tvrdý spánek. Bude mi asi chvíli trvat, než mi přestane taková desetikilometrová procházečka dělat problém... Někdy na podzim by se to mohlo zlepšit. V tomto období se dostáváme na nějakých dvacet až třicet kilometrů, které jsme schopni bez úhony zdolat. A proč? Přece proto, abychom na nový rok začínali od znova!
 |
| Povinné rodinné foto |
 |
| (Než jsme to vyfotili, tak jsem vykoukala tu díru do sněhu...) |
Malá poznámka závěrem. Vidíte tu žlutou bundu? Pokud nakupujete 90 % oblečení v second handech, jako já, tak vás to nadchne stejně, jako mě. Ta úžasná žlutá bunda totiž stála 15 korun. Slovy patnáct korun! Není to úžasné? Já si myslím, že je. A moc.
sobota 10. února 2018
Pro zvířecí miláčky všechno
Kupujte!
—
Zverimex. Internetový obchod. Vše je plné úžasných drobností i velikostí, které
jednoduše musíte svému čtyřnohému milovanému pořídit. Hračky, pelíšky, stovky,
tisíce. Všechno to letí oknem.
Míček, který je nezničitelný. Žádný pes, jenž jej testoval, míček nerozkousal.
Nojo, ale to se nezmiňují o tom, že míčky dvacet v průměru dávají na
testování psům dvacet od pacek po uši. A světe div se, oni ho opravdu
nerozkoušou. Páč přece nejsou had, který si dokáže vykloubit čelist z pantů,
aby pozřel něco, co má větší průměr těla, než je jeho vlastní. A vy takový
míček pro svého ničitele s radostí zakoupíte, a poté jen sledujete, jak v následujících
třiceti sekundách váš milovaný čtyřnohý cupuje vašich těžce vydělaných pět
stovek.
Myška na klíček, vaše kočka ji bude milovat. Ne, to se vážně nestalo. Kočky se podívaly na ni, na mě, a myslely si něco o prdeli. Pak přišel Rusochlup a na jeden přežvyk bylo po samochodící myši.
 |
| Spát na hromadě oblečení na stole? Nebo v míse s ovocem? A kde je jako problém? |
Veškeré kupované hračky jsou k prdu. Buď je ten zvěřinec za pár minut zničí, nebo si jich nevšímá. Ale takové ponožky, kulička z alobalu, klacek, tvrdá kůrka chleba, tři dny postrádaná gumička, krabice od pizzy, to všechno je lepší než myš naplněná šantou kočičí s apartním péřovým ocáskem. Všechno, i flegmatická kočka, je lepší než kožený míč na házenou, než obří tenisák, než úžasný plyšový fialový mrož.
 |
| Pan Mrož vydržel pár dní. Pak ochotně odevzdal své tělo celému bytu. |
Idylka. Dennodenní.
—
Ten pocit radosti, když koupíte svým dvěma muriškám úžasné škrabadlo, tři metry
vysoké (do stropu mu teda u nás chybí ještě třicet čísel, takže jsme se
nevyhnuli přivrtávání každého patra… ale o tom jindy), naprosto dokonalé, a
ještě ve slevě! Za krásné tři tisíce i s dopravou. —
Nádhera.
A kolikrát ho ty dvě kočičí mrchy použily? Ze dvě sekundy každý týden, když si teda jako jdou zkusit škrábat dráby na tu divnou věc – protože postel, vaše nová židle k počítači za pět tisíc, futra (!!!), nohy od stolu, případně vaše nohy, to všechno je lepší škrabadlo, než-li to škrabadlo, co se přeci za škrabadlo jenom vydává. A hrdě se tyčí uprostřed obýváku do stropu. Jen tak, vůbec nezavazí. Vlastně ho všichni milujeme, kromě koček.
Totiž, u zvířat platí základní pravidlo – všechno, co najdu sám, je milionkrát lepší než to, co mi koupí dvounožec.
A co teprv pelíšky. To není zvlášť levná záležitost a proto jsem se již poučila z dřívějších chyb a nic tomu podobného nekupuji. Žádné proutěné košíčky vystlané paměťovou pěnou, žádné chladící pelechy na příšerné letní dny. Protože kdybych těm našich milovaným čtyřnohým měla pořídit pelechy za tisíce, a potom si všimnout naší malé Histerky, která spokojeně spí v mokrém dřezu, tak mě asi trefí šlak.
Pelíšek pro psa naplněný kuličkami. To zní jako jeden velký průser. A pokud si to nemyslíte teď, pochopíte to tehdy, kdy budete mít kuličky všude. Na psovi, kočkách, i na stropě.
Krabice.
—
—
 |
| Kočičí svatyně, za cenu poštovného a balného. |
Kočka a krabice. Kočka v krabici.
To musí znát každý.
Zkoušet, jestli bude kočka v krabici mrtvá nebo živá nebudu. Mě stačí chvíli
uvažovat nad tím, jestli jsem já mrtvá nebo živá, když vidím, že krabice v krabici
v krabici, s ultrastarým proslintaným polštářem navrch (byť má teda alespoň nově ušitý potah), je kočičí
svatyně. Krabice v krabici v krabici, která stojí v těsné blízkosti
již výše zmiňovaného třímetrového škrabadla, to je modla. Nesahat!
Karton zkrátka vládne světu. Psímu, i kočičímu.
Pes totiž kočkám ty krabice likviduje.Místo mě. A já se alespoň
nemusím cítit špatně.
Pes totiž kočkám ty krabice likviduje.
 |
| A co teprv papírová taška. To je slast. |
Rada závěrem
—
—
Ať neutrácíte, ráda se s vámi podělím o léty prověřené
hračky a pelíšky. Opravdu, i když se vám ten designový pelech pro vaši nahatou
kočku hodí do designového obýváku, vykašlete se na to. (Nebo se pak budete radovat
pouze z toho, že vaše kočka nový pelíšek za dvě a půl výplaty použila
jednou. Jako záchod.)
Nejlepší psí hračky – klacek, vlastní ocas, lidské ruce,
klacek, polštář, týden staré ponožky, živá kočka, spící kočka, můj oblíbený (jediný)
plyšák, kočičí ho*no, krabice od pizzy, jakákoli krabice, krabice ve které spí
kočka. Klacek.
Nejlepší kočičí pelíšky – jakýkoli kus papíru umístěný
kdekoli, krabice jakékoli velikosti, mokrý dřez/mokré umyvadlo, váš obličej, klávesnice,
talíř přichystaný k servírování jídla, koš s vypraným prádlem, košík
plný dámských kalhotek, váš polštář ve chvíli, kdy na něm máte hlavu, jakýkoli
lidský klín, právě čtená kniha, papírová/igelitová taška.
Nejlepší psí pelíšky – gauč a vaše postel, víc netřeba,
fakt.
Máte také nějaké zaručené rady? Která hračka a který pelíšek vede ve vaší domácnosti?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
