neděle 28. května 2017
Okénko do historie
 |
| Byt s velkým Bé
Jen vám chci říct, jak to bylo s Bytem s velkým B. Pokud vás to teda zajímá.
|
Začalo to úplně jednoduše. V druháku na střední jsem se rozhodla, že na výšku nejdu. (Zatím vám to dává smysl, žeano?) V tomto duchu jsem se dopracovala až k přijímačkám na vysokou, které jsem úspěšně bojkotovala. Jela jsem si testy stylem – tak tohle je blbost, takže za bé. Tak tohle je jasné céčko, jedna plus jedna je každopádně tři a pes má čtyři ocasy. Ku mému opravdu VELKÉMU podivu jsem se na jeden obor z mnou zvoleného dvouoborového studia dostala, ovšem žurnalistika mi utekla o pouhé čtyři body. Což je na těžký bojkot vážně překvapující výsledek. Každopádně, dopadlo to tak, jak jsem chtěla. Uf.
Mimochodem, doteď si pamatuju, že vlastně i nějaké vyšší síly nechtěly, abych se na tu školu dostala.
Bylo to předem rozhodnuté, to je jasné. Jelikož – bouračka, zdržení, rozkopaná křižovatka, motání se autem po autobusovém nádraží, přijeli jsme na nějaké parkoviště za pět minut dvanáct a vůbec jsme nevěděli, kde je fakulta, kde se má rozhodovat o mé budoucnosti. Ještě jedno mimochodem, byl se mnou Cecil. No, a když jsme tak běželi parkem ke dveřím, které byly dle Cecilových slov vždycky odemčené, a ten den byly zamčené, tak jsme měla už vážně pocit, že se na to asi vykašlu předčasně. Nakonec jsme našli cestu a doteď si neuvěřitelně divně vybavuji ten zlomový moment – klopýtám v botách na nízkém podpatku po kostkovici, Cecil mě táhne za sebou, drží mě za ruku, podbíháme malebným podloubíčkem a na oprýskané stěně je roztřeseným rukopisem stříbrně nasprejované jedno jediné slovo. OSUD. A bylo to. Když mi pak před fakultou dali do ruky nějaké usměvavé slečny letáček, na němž se psalo Co dělat, když se nedostanu na vysokou, tak bylo už úplně jasno. Bojkot, pak zmrzlina a hurá domů.
Teď jsem se ale spustila úplně jiným směrem, než jsem zamýšlela. Ovšemže to má všechno smysl a je to začátek toho strhujícího příběhu… ale teď vážně. Na výšku jsem tedy naštěstí nešla, rodina to možná brala jako zklamání, průser, nebo tak něco, kdo ví. Odstěhovala jsem se ze Srdceměsta do místa mého dětství, do obydlené zatáčky, do mé Rodné hroudy. Prázdniny jsem si užila v separé od městského shonu, hezky v zeleni a klidu přírody. V září jsem si oblétala potřebné, a začalo hromadné rozesílání životopisů.
Každý chce totiž grafičku, která vylezla ze školy a vlastně ví úplně kulové.
Nikdo mě nechtěl, pochopitelně. Pak jsem skoro omylem narazila na záložku, kde jsem si uložila jeden inzerát. Pff, chtějí portfolio. No to se mi totiž chce plácat dohromady. Nakonec, díky tuně volného času po večerech, jsem se do toho pustila a opravdu už nechci vůbec vědět, jak ta věc, která mne měla prezentovat, vypadala. Ozvali se okamžitě. Za dva dny mám přijít na pohovor. Ouch.
Tou dobou už jsme se poohlíželi s Prvním a Druhým chlapem po nějakém spolubydlení. Něco, co nás nezruinuje hned po prvním měsíci. Měli jsme pár tipů, dokonce domluvenou jednu prohlídku. Na pátek odpoledne. A v pátek dopoledne jsem měla pohovor.
Nakonec to vyšlo skvěle. Jakože fakt.
Do práce jsem nastupovala hned v pondělí po víkendu a ze čtyř zájemců o byt si majitel vybral nás.
Ještě se vrátím k prvním reakcím na Byt. Jen při koukání na fotky v inzerátu.
Týjo, a kde je ten druhý pokoj?
Počkej, to má dvě koupelny, tak to je mazec!
Hehe, pokud je druhý pokoj tohle, tak to se tam nevleze ani stůl s počítačem. Ani ten počítač.
Tož ale ty stropy, ty jsou fakt vysoké.
Hej, ale je to úplně v centru, všude bude blízko.
No a je to kotel levné, kotel!
Ani to nevypadá tak moc špatně.
To ne, ty kachličky v kuchyni totiž asi miluju…
No, ale nevím, do toho bych asi nešel. Není to zas tak hezký byt.
Nedělej se, první bydlení musí být aspoň trochu punk!
A byl. A pořádný. A je docela doteď.
Každopáádně, Byt jsme měli. A víte co? Všechny stěny v něm byly vymalované na nechutnou oranžovou. První věc, co byla potřeba udělat – vymalovat něčím snesitelnějším, ne popelářskou. Ne, že bych měla něco proti popelářům, jen prostě nesnáším oranžovou. Oranžová byla i futra. Dokonce i lišty u podlahy byly oranžové.
Ani nevím, jak dlouho nám trvalo zútulnit si naše hnízdečko, ale vzpomínám na to ráda. Na to, jak nám první nátěr mého pokoje chytl tak, že to vypadalo jako nepovedená batika. Na to, jak se ve vedlejším pokoji brutálně loupaly stěny. Na to, jaká tam byla zima, a na to, jak dlouho trvalo, než jsme dokázali přijít na to, jak obsluhovat staré gamatky z doby někde těžce před prvním buněčným dělením. (Skoro to vypadá jako reklama na NATO. Hehe.) Na to, jak jsme zjistili, od čeho je díra ve dveřích do mé koupelny. Byly prokopnuté, protože se do té koupelny zavřela žena, která se hádala s mužem. Muž se do koupelny pak nějak dostal a házel po ní nože. Nikdo nám neřekl, zda se trefil, ovšem slušné rýhy a díry v kachličkách v koupelně, především ve sprchovém koutě, nám o tom udělaly docela dobrou představu.
Žilo se nám v Bytě dobře. Chlapci byli ti nejskvělejší spolubydlící, jaké jsem kdy měla. Myslím to vážně. Jak už jsem psala někde v předcházejících splácaninách, všechno dobrý končí. Chlapi odešli, Cecil musel být s mámou a bratrem doma, protože se ze dne na den stal nejstarším chlapem v domácnosti, a já potřebovala náhradu. To byl naopak ten nejhorší čas na Bytě. Moc se mi to nechce rozepisovat. Prostě to stálo za hovno a nesnášela jsem úplně všechny a všechno. Tohle období naštěstí skončilo nepředpokládaně brzy, a bylo na čase udělat rozhodnutí.
"Tak jo, tak já se teda nastěhuju. Ale barvu do ložnice vybírám já!"
Nakonec Cecil vybral i závěsy do obýváku, pracovní stoly, otvírák na víno, utěrky, povlečení na polštářky na gauč, veškeré plakáty, květináče, kytky a tak. Ale bylo to báječné – jak vykoupení IKEI, tak následné přetváření Bytu ku obrazu svému. (Tak mě napadá, kolik by na to musel mít člověk peněz. Né, že by byla IKEA drahá, ale je toho tam tolik!!)
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
sobota 27. května 2017
Nebydlím sama
Nebydlím sama. Už dávno mám nějaké spolubydlící. Za těch let jich bylo už mnoho.
 |
| Nově přetvořené bydlo B |
Začalo to tuším rybičkama. Přidali se křečci, laboratorní myšky, andulka, morčata, potkani, chvíli se mnou bydlel i plšík lískový, sirotek ježek či králíčci, kteří potřebovali krmit každou druhou hodinu. Sem tam můj pokoj navštívila i jedna z pěti koček, občas i nějaký ze tří psů. I netopýr.
Jak šel čas, všichni malí spolubydlící se buď odstěhovali, nebo opravdu odstěhovali. Pak jsem se ze svého dětského pokoje odstěhovala i já. To mi bylo šestnáct, když jsem šla do světa – na střední školu do sto třicet kilometrů vzdáleného města. Do města, které jsem milovala už od mala.
Během střední jsem se stěhovala šestkrát.
První bydlení bylo v miniaturním pokojíčku u tety. Postel, stůl, skříň a kousek místa na projítí k oknu.
Poté následovala chvíle u prarodičů.
Následně má první oficiální spolubydlící, to jsme se dostaly do Domu hrůzy. Na to se mi nechce ani vzpomínat. S touto spolubydlící jsem zažila svoji první ponorku, a že byla opravdu veliká! (Ponorka, ne spolubydlící.) Doteď jsme se na sto procent nevynořily nad hladinu.
Další byl Klášter. To byl taky zvláštní zážitek.
Následoval byt v rodinném domku, spodní patro, které jsem sdílela s dalšími třemi osobami ženského pohlaví. Na tyto časy nevzpomínám ráda – ženské jsou prasata. Nehorázné. Tady se ke mě přidal věrný parťák Špekomil Tukorád. Kocour.
A teď poslední stěhování, ovšem tedy už po střední. Malý byt a velké stropy, starý dům v centru a dvě koupelny. A spolubydlící. Dva.
Jak to bylo se spolubydliči v malém Bytě s velkým B a vysokými stropy?
Ze začátku jsme byli tři. Já, První chlap a Druhý chlap. Oba velmi dobří kamarádi – moji i mého přítele, o němž bude ještě určitě řeč. Všichni jsme definitivně potřebovali vypadnout od svých povedených rodinek, tak jsme se během jednoho večera rozhodli, našli byt (já i práci) a bylo. A bylo dobře. Na tuhle etapu v Bytě vzpomínám velice ráda. Na vinné úterky a čtvrtky a puzzle a pusy a... Poté na vinné týdny. Na společné umývání nádobí či vaření večeře. Na to, že jsem přišla domů a bylo vyprané a pověšené prádlo (i mé kalhotky! Doteď by mě zajímalo, jak se u toho ti chlapi cítili...), umyté nádobí a hotové palačinky. Nebo česnekačka. Co víc si přát, než mít přítele, v bytě další dva chlapy a navrch jednoho kocoura? Ach, to byly krásné časy.
Každé krásné časy jednou končí. Většinou tak, že se něco přidá či něco ubere. V našem případě se k Prvnímu chlapovi přidala Příšerka a bylo vymalováno. S Druhým chlapem jsme si zbyli sami a se samotou nám zbyly i oči pro pláč. A taky úpěnlivé doufání v to, že Příšerka zase rychle zmizí. Inu, zmizela, ovšem ihned její místo zastoupila Slečna Skvělá, která je vážně skvělá (opravdu, bez ironie!), a První chlap ji chce následovat do Velkoměsta. Ještě před jeho úprkem do Velkoměsta se ke mě připojilo skoroútulkové psisko Rusochlup Mazlovič a odpojil se od nás Druhý chlap. Dal vale městu a spolubydlícím a šel kralovat do svého venkovského sídla. Sám, sedm pater a tisíc místností, kde se hledání piva rovná ztrátě kočky. V tuto dobu odchází i První chlap a mě nezbývá nic jiného, než nabídnout volný pokoj někomu, kdo jej potřebuje, protože já potřebuju. A tak se ke mě přisálo Klíště ještě blíž, než předtím. Za tu dobu, co mi sála krev další žena v baráku, mi taky vysála dost sil a chuti do života. V nedávné minulosti mi začala dělat společnost i Cibule Jednooká.
Jenže časy se mění! A mění se k lepšímu a je to na spadnutí.
Vlastně na spadnutí je víc věcí. O tom taky bude řeč.
Klíště se odstěhovalo a ke mě se pomale ale jistě stěhuje přítel Cecil. Cecil Pohodlný. Pro oba je to první bydlení s partnerem, no a o tom tohle všechno bude. První dojmy, první újmy (na zdraví i na psychice), první všechno.
Měla jsem takové vnuknutí, že to bude velice vděčné téma pro sepsání pár slov, tudíž, dámy a pánové:
ZAČÍNÁME!
Toť takový krátký úvod do mého života.
Myslím, že se máte na co těšit.
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
