úterý 27. června 2017

Z přítele přítelem II.

Slíbila jsem detailnější pohovoření o tom, jak přesně se z přítele stal přítel. (Rozuměj, jak se z přítele=kamaráda stal přítel=přítel.)

Fotka uživatele Baru Kamenská.

Bude vás to vůbec bavit?
Romantické duše nejspíš asi ano. Nejspíš. Asi…

Když se budu pořádně snažit, tak si třeba vzpomenu aj na veškeré maličkosti a podrobnosti a nepatrné velikosti.

Ehm. Začínám.

To jsem tak jednou na střední měla angličtinu. Bylo úterý. To si pamatuju docela přesně, hehe. Na druhý den byl svátek, prvního máje. Měli jsme jít, celá banda, někam na výšlap, ale sešlo z toho. Úplně přesně taky vím, jakou jsem Cecilovi napsala smsku.

"Mám takový pošetilý nápad, co kdybychom se šli zítra někam projít spolu?"

Pošetile odepsal, že je to dobrý pošetilý nápad. Že se tedy pošetile sejdeme. Ve tři u kina, dřív to nestíhá.

Středa. Půl hodinky do třetí, já už skoro na odchodu a přišla mi zpráva. (Já si snad přesně pamatuju i na vůni toho dne!)

"Nestihnu to, budu tam o půl hodiny později. Asi."

Oukej, super, můžu se v klidu ještě desetkrát přesléct. Parádička.

"Týjo, omlouvám se, ale můžeme se sejít až ve čtyři?"

Tak jo, tak ve čtyři, žádný stres. Vlastně mi to vyhovuje. Tehdy jsem bydlela v Klášteře (ještě se dozvíte pravý význam), a spolubydlící nešlo do hlavy, kam se sama ve středu odpoledne chystám. Byla z toho chudinka úplně nervózní a pořád se mě ptala.

A znám ho?
Viděla jsem ho někdy?
Kdo to je?
Tak mi to řekni!
Nebo jen jdete všichni do čajovny a mě už nemáte rádi?


Mlžila jsem, jak jen to šlo. A zadařilo se mi.

Nakonec jsem na lavičce před kinem čekala ještě dvacet minut, než Cecil přijel. Teda. Přišel. Při bicyklu. Protože mu cestou praskla duše na předním kole. Dotlačil pleskající kolo a omlouval se.

Klíídek, chápu, nezlobím se. Smála jsem se. Někdo nám to očividně moc nepřeje.

Procházeli jsme se po okolí, povídali si, až do tmy. Byť jsem si myslela, že jsme si psali přes skype snad už úplně o všem, tak jsme měli stále o čem mluvit. No hubu jsme nezastavili ani jeden. Znáte to, když hodně mluvíte, že vás pak vyloženě bolí pusa? Je to docela zvláštní pocit. Přibývajícím šerem mě šel Cecil doprovodit ke Klášteru. Povídali jsme, povídali a povídali, až měl nastat ten moment loučení. Už jsem stála za zavřenou nízkou brankou, když Cecil jen tak mimoděk pronesl "Pojď sem." Přitáhl si mě přes branku a dal mi pusu. Takovou skoro obyčejnou krásnou prvomájovou pusu.

Obklopeni snad zlatým obláčkem štěstí jsme naši dnešní růžovokvětou seanci rozpustili. Jen co jsem se ocitla v pokoji, šátrala jsem po telefonu. Měla jsem příšerné nutkání mu napsat, jestli ještě nezkusíme najít nějaký ten rozkvetlý strom, ať dodržíme úzkostlivě růžové tradice. Legrace. Nakonec jsem si řekla, že bude lepší zavolat. Tam je jistota, že se k němu můj nápad dostane dřív, než dojede domů.

Tů, tů, tůů, tůů…

Nechápala jsem. Proč to nevyzvánělo, proč se to hned samo položilo? Co to je? Mám špatné číslo? Je dobré. Nemám signál? Mám. Tak co se děje! Smutně jsem položila telefon na stůl a nechala jsem tělem rozlévat to počínajíc jarní bláznovství. Zamilovat se do nejlepšího kamaráda? Taky legrace.
Tichem a tmou místnosti se rozezněla hitovka od Bastille. Měla jsem skoro srdeční zástavu, když jsem viděla, že na displeji telefonu svítí Cecilovo jméno. Volá mi!

"Pojď ven."

Instrukce zněly jasně.

Vyběhla jsem bosá před dům, tedy před Klášter, a u branky stál Cecil s prasklým kolem a rozkvetlou větvičkou třešně.

"Mě cestou napadlo… že si můžeme dát pusu pod rozkvetlým stromem, tak jsem ten strom přinesl za tebou. No a mimochodem, proč jsi mi to předtím nebrala, když sem ti volal?"

"Tys mi volal? Já jsem volala tobě a tys mi to nebral. Já jsem ti chtěla navrhnout, že můžeme jít najít nějaký rozkvetlý strom a…"

Políbili jsme se.

Že bychom si volali v úplně stejný čas?

To je asi pravděpodobné.

Políbili jsme se.

Políbili jsme se.

Políbili jsme se.

Tak, a to jsme my podruhé.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

neděle 25. června 2017

Z přítele přítelem I.

No, a jak to bylo s námi?

S Nýnou lehce Bláznivou a Cecilem, tak trochu Pohodlným?




Začnu spíš od sebe… ono vlastně z pohledu Cecila toho ani moc psát nemůžu, takže jako bych tu větu ani nenapsala.

K základce se vracet nebudu (což znamená, že se k ní stejně někdy vrátím), to nebyly příliš hezké roky. Ovšem za zmínku stojí bývalý přítel, se kterým jsem začala, dámy a pánové, chodit na konci devítky. Na střední jsem šla do sto třicet kilometrů vzdáleného Srdceměsta – tedy pouze pro mě to bylo velkoměsto. Ona přeci jenom změna počtu obyvatel ze sta (ne tisíc, jenom sta kusů, lidí, prostě jenom sto) na dvacet pět tisíc, je docela značná, a hlavně pro mě to byl obrovský rozdíl. Velký. Velmi pozitivní ale bylo, že jsem to město znala od malička, a milovala jsem ho.

Ten relativně dětský vztah z konce základky jsem se snažila udržet i na dálku. Taky mi to vycházelo (oukej, nám) docela dlouho. Bla, bla, bla, bla… nuda.

S Cecilem jsme se poznali díky mojí spolužačce ze střední.

"Dneska jdeme do čajovny, nechceš jít s náma?"

Celkem jednoduché. Já zadaná (tehdy ještě trochu šťastně) a Cecil byl od pohledu kamarád. Je tedy fakt, že při tom úplně nejprvnějším setkání (venku před školou, u lavičky) jsem si v hlavě tak trochu řekla, že s tímhle klukem něco budu mít. Cokoli a kdykoli. Mám totiž, nebo, stává se mi totiž často, že při nějaké situaci mám pocit, nebo spíš takové jakože úplné přesvědčení, že takhle to vážně bude – a nejde to jinak. Oukej, jednoduše, někdy s jistotou vím, že se něco stane přesně tak, jak si myslím. Bylo to jednodušší? Chápe to vůbec někdo? Možná o mé superschopnosti můžu taky někdy napsat. Pokud to bude stát za víc zmínek, než takhle zmatená tady.

Inu. Vídali jsme se pak častěji a častěji. Od prváku jsem každý víkend jezdila domů, jenže časem mi bylo milejší ostávat přes víkend v Srdceměstě a plánovat posezeníčka v čajovně, procházeníčka po okolí a další podobníčka, vše s partou skvělých lidí, mezi nimiž se nacházel i Cecil. Moje první parta kamarádů, která mě tak nějak brala a nedělala si legraci z mých odstátých uší, chlapeckého hrudníku (ten si zaslouží vlastní článek!) a malé brady.

Tak jo, zase to šíleně protahuju.

Během hezké doby v Srdceměstě (udělám z toho vlastní název, protože mě už jako malou chytlo za srdce a věděla jsem – a už jsme u toho zase – že budu bydlet tady, nehledě na to kdy a jak dlouho), ví někdo, co jsem psala na začátku? To je fuk.

Tak ještě jednou – během hezké doby v Srdceměstě jsem se už jednou rozešla s tehdejším přítelem (skoro jsem chtěla napsat příšerem, což by sedělo teda perfektně). Usmlouval to, sliboval, pochopitelně to byly jen plané řeči. Ták plané! Někdy v tomto čase jsem si ulevovala od bolavého srdíčka u Cecila. Skype se stal skvělým komunikačním prostředkem a psali jsme si každý den až do noci. Pořád bylo co řešit, až to bylo neuvěřitelné. Neuvěřitelně milé a příjemné, a laskavé, a krásné.

Živě si pamatuju, jak jsem se snažila být ze školy co nejdřív doma, abych mohla nakopnout notebook a mohli jsme si psát zas až do noci.

Po jednom lehce vyhroceném víkendu u rodičů (a s přítelem) jsem se vracela do Srdceměsta s opravdovou radostí a s pocity, že vlastně jedu domů. Ač jsem z "domů" právě odjížděla.

Nojo, přišlo nevyhnutelné a s přítelem-příšerem jsem to ukončila. Opětovné výhružky, že se zabije, když od něj odejdu, mě ke konci nakoply ještě víc. Taky tomu dost pomohla jeho ješitnost a lehce nehezké chování vůči mé osobě. A hlavně můj večerní objev, že na tehdy vzkvétající sociální síti má ještě jeden tajný profil, kde má v kontaktech asi milion cizích holek, a žádné známé či kamarády. Bože, kam jsem se to zas dostala? Jednoduše, byl to debil a já ho tehdy začala opravdu nesnášet. Hlavní bylo, že existovala přátelská Cecilova náruč.

Cosi kdesi, bla bla bla, netrvalo dlouho, a byli jsme spolu. Pár. Po dvou letech přátelství.

Cecil a Nýna, ze začátku tajně.

Ztráty: jeden kamarád, přibližně na rok.

Nálezy: docela příjemné štěstí, radost ze života a nemizející úsměv na tváři, no a následně ta láááska (jak sladké a ulepené).

Uhm, vzhledem k tomu, že lidi většinou nebaví číst moc dlouho trvající žvásty, tak vás toho ušetřím, a naše vtipné začátky vám popíšu někdy příště.

Tak, a to jsme my.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

sobota 24. června 2017

Trošku trefený mazel

Od jakživa jsme měli psa.

Teda, nikdy jsme neměli jenom jednoho psa. Vždycky minimálně dva.

Po pár měsících práce a bydlení v centru města, jsem na sobě začala pozorovat rychle se rozvíjející strach z lidí, plachost vůči dennímu světlu, davům, neschopnost dokopat se vylézt ven alespoň jednou denně a jít nakoupit. Proč, když můžu nakoupit jednou za týden, nejlépe po půlnoci v Tescu, kde nikdo není a je tam klid. Asi takový, jako ve všední den v Tescu po půlnoci.

Sakra, asi mi chybí pes. Panečku, chodit s ním furt ven, na procházky, o víkendech na túry, jezdit po výletech. Chybí mi to. Procházky lesem…

Dalších pár měsíců jsem snad denně, jen ze zvědavosti, procházela stamiliony inzerátů – nechceme, darujeme, prodáme. Útulky, všude všechno. Že bych aspoň pravidelně chodila venčit? Nepraktické, útulek je hodinu jízdy busem tam a hodinu zpátky.

Darujeme psa, kříženec labradora a NO, hodný, nemáme na něj čas. Půjde do útulku.


No nešlo odolat...
Pár kilometrů autem, malá vesnice. Nedůvěřivě na mě kouká vychrtlá hromádka neštěstí.

"No, víte, nám ho dovezli známí autobusem, že nemají auto a nemají ho jak zavést do útulku. Že ho tam máme zavézt my. Tak my si ho chvíli nechali, jakože bude náš, že mu to nemůžeme udělat. Jenomže, už máme tuhle fenu a na něho nemáme čas. Oba doděláváme výšku a rekonstruujeme tenhle domek, a nejsme schopní se mu věnovat tak, jak bychom chtěli, no."

Aha.

"Tak vezmete si ho?"

Já vám dám vědět. Během zítřka. Díky, nashle.

Za dva dny, až jsem si sehnala vše potřebné do začátku, jsem si pro něj jela. Rusochlup Mazlovič.

Sžití bylo ze začátku dost namáhavé. Skoro jsem měla pocit, jako bych si opravdu vzala lidmi zkaženého psa z útulku. Většinou o něm i tak mluvím – že je to kříženec z útulku, protože mě nebaví vysvětlovat to, že jeho cesta ke mě byla trochu jiná.

Jak říkám, nebylo to jednoduché – nedůvěra vůči všemu, bál se chlapů (obzvlášť těch vysokých a v tmavém oblečení, nebo těch, ze kterých šel cítit alkohol či cigarety), bál se nových lidí, dětí, psů, na které ze strachu útočil (na ty psy, ne na děti), bál se mých doteků, mávnutí vodítka. Při pohlazení se krčil na zemi. Nedokázal být sám v místnosti, nedej bože v bytě. Spustil šílené štěkání, řvaní, kňučení a vytí. Byl vyloženě podvyživený a kvůli tomu, že byl krmený se slépkama na dvorku, si z toho všeho jídla a šrotu a plesnivých zbytků solidně zdevastoval zažívání. Bohužel.

Nebylo to jednoduché a někdy to není jednoduché ani dnes. Jedenkrát můžu odejít z bytu, aniž by se zvedl z pelechu, jindy dělá cavyky.

Okolo jednoho psa je schopný projít tak, že si ho ani nevšimne, a vzápětí chce toho uřvaného jezevčíka sežrat. Jsou tu totiž v okolí (až moc blízkém), dva psi, kteří na něj při prvním setkání vyběhli. Představte si jojo – tak přesně tak se chovali oba na flexině (samonavíjecím vodítku). Na psa, pak kousek díky cuknutí vodítka k páníčkovi, na psa, k páníčkovi. A s ječákem. Jasné, pan Mazlovič na sebe nenechá takového malého vyžlíka řvát jen tak. Jenomže z toho vznikl problém až takový, že pan Mazlovič vrčí na tyto dva čtyřnohé týpky už i v okamžiku, kdy jen jdou kdesi dole v ulici pod okny. A potkat se pak s nimi někde ve městě, to je mela, kterou se mi zatím nedaří dobře ukočírovat. (Rady a nápady uvítám, blbé kecy si strčte víte kam. Kousek hloubš za opasek.)

Abych přestala být tak vážná a negativní.

Víte, proč Rusohlup? Protože lehce zrezavěl. Nazrzl. Prý jaký pán, takový pes. Jo, oba jsme magoři a oba jsme zrzaví. A víte, proč mazlovič? Protože víc vsakujícího se psa jsem ještě nikdy nepotkala. Taky mu teda říkáme Elasťáku. Ale to vám nejsem schopná rozumně objasnit.

Je nejspokojenější, když mi se svými dvaceti kily vleze na klín, položí mi hlavu na rameno a usne. Další nej věcí je to, když ho pustím do postele – zanoruje se pod peřinu, přitiskne se ke mně úplně úplně úplně co nejvíc to jde, a spokojeně spí. Kdekoli jsme v létě byli a seděli jsme na psí úrovni (čiliže na zemi), tak mi přišel lehnout do klína. Nebo si minimálně položil hlavu na nohy.

Dokáže být kliďas, stresař i neuvěřitelně moc hravý pes. Miluje taky běh u kola. Teda spíš tah kola, abych byla korektní. Nejednou jsem si patnáct kilometrů vezla zadek a pes závodil s Cecilem, kdo bude v cíli dřív.

No a miluje vodu.

Kalužina – jdem se koupat! Malý potůček – jdem se koupat! Nehledě na počasí. Rybník? Jdeš se koupat se mnou i ty, člověku! Když pořádně zatáhnu za vodítko, tak letíš, to neustojíš.


Taky za ty dva roky, co už bydlí se mnou, konečně přibral a neleze mu každá kost na těle.

Hm, hm. Vytrácí se ze mě energie a radost. Bude potřeba ji nějak dobýt a vylíčit vám, jak nás všechno okolo svedlo s Cecilem dohromady.

Tak, a to je vážení náš trefený Rusochlup Mazlovič.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

pátek 23. června 2017

Oko pro pláč

Zvoní mi telefon. Máma. Zvedám. Ahoj!

"Ahoj, tak dneska jak jsem byla u té veterinářky, no představ si. Vykládala, že jí nedávno donesli kotě, že ať ho uspí, že je v hrozném stavu. Prý nechtěli páchat kočkovraždu. Do ruk se jí dostalo podvyživené, špinavé, zasoplené a zasvrabené mourovaté kotě. A to nebylo to nejhorší, ono mělo prasklé oko, normálně zahnisané, prasklé, vyteklé, no fuj… Lidi že odešli, tak kotě - kočičku - položila na stůl a šla si nachystat injekci. Přišla zpátky k tomu bídně vypadajícímu stvoření, jenomže to nešlo, nemohla ji uspat, protože to byl vrnící a mazlící se raneček. Nakonec jí to oko odoperovala, zrovna ji i vykastrovala."

Já na druhé straně telefonu zadržuju slzy, bože, to je hrozné. A je ta číča v pořádku? Asi bez oka, že? Chudák malá.

"Jojo, je úžasná. Normálně mi pořád přes klec sahala do vlasů a lísala se o mříže, neskutečný mazel."

Ano, je úžasná. Ta úžasnost jí kouká z očí – pardon, oka.
Hoří mi hlava a začínám přesvědčovat – a bude ji někdo chtít? Vezmou si ji ti lidi, co ji donesli? Prý ne, prý je potřeba někoho najít. Doma že má veterinářka koček dost a všude po rodině jich už taky poumisťovala pár tun. Hm, hm, mami, však vy máte jenom pět koček. Jedna navíc se přece ztratí. To ani nepoznáš. Zamítnuto.

Ležela mi v hlavě, muriška.


Asi týden po tomto telefonátu jsem jela k rodičům – vyřídit si něco k doktorovi. Shodou náhod je ona veterina kousíček od doktora. Už když jsem šla kolem poprvé, začal hlodat červíček. Však co, jedna kočka nebo dvě. Na chvíli jsem na to zapomněla. Cestou zpět se to opět připomnělo. Tak jsem to riskla, minimálně se na ni můžu jít podívat. Pomazlit. A jít na autobus.

Ale kdeže, za koho mě máte. To stvoření bylo to nejumazlenější, jaké jsem kdy viděla. Hned se mi vsákla do ruky, hned jsem ji měla za krkem, a vrnění rezonovalo celou místností. Z místa, kde mívala oko, jí trčelo několik stehů. Vypadala vtipně.

"On ji nikdo nechce. Prý je to odporné. Odpudivé a nezvyklé. Jedna paní mi řekla, že se na ni nemůže ani podívat. A ke všemu je mourovatá, tuctová kočka."

"No, a víte co? Já si vedle skočím koupit přepravku, a pokud ji vážně nikdo nechce, a pokud můžu, tak si ji hned odvezu. Takový mazel… to nejde jinak."

Domluveno. Za pět minut jsme jí vytáhly stehy, očistit, prohlédnout, dostala jsem navrch granule a pilulku na odčervení, a vezla jsem si Cibuli domů. Toho nejumazlenějšího ďábla pod sluncem.

Se Špekomilem i Rusochlupem se sžila perfektně. Možná až moc. Se psem chce být nejlepší kamarádka, nejlíp by spala nalepená psovi na hlavě (ovšem pes hlasitě protestuje a tváří se vždy ublíženě, když mu ženská leze do pelechu – nechápu), a kocoura by občas ráda sežrala. Samou láskou. Grc pár chlupů.

Zmiňovala jsem něco o ďáblovi? O čirém zlu, temnotě, mučení a tak? Že jo? Tak to nebylo všechno. Je to můra všech můr, denních i nočních. Ovšem člověk to Jednooké promine vždy, když se s ním po příchodu z práce přiběhne přivítat (Tukís se jen dožaduje žrádla). Mína se otře o nohy, vrní, pak se začne na člověka sápat, natahuje pacičky, a když to jde, leze po kalhotách do náruče. A vrní, mrčí, mňančí, chrochtá si a lísá se. Vsakuje se.

A pak mi rozbije zrcadlovku, protože prdel, lozit policema.
Pak se naučí, že je super nechat se celý den nosit v mikině. S vrněním.

A pak zničí první orchidej, která mi kdy vykvetla. Pochopitelně zrovna v květu.
Mazlí se a mazlí, spí se mnou pod peřinou.

A pak zdemoluje polovinu bytu, vytopí sousedy, zakousne psa, rozcupuje péřovou peřinu, vysklí okno a všechno zasype moukou. (Ne, tady už si fakt vymýšlím. Ale vše ostatní je pravda.)

Ale démona má v sobě, to je nepopiratelné. Některé její kreace, zvukové projevy, nebo ta rychlost, kterou se dokáže dostat z bodu A do bodu B (a poté to úspěšně v konstantní rychlosti opakovat, tam a zpátky), to si nejde jinak vysvětlit. Máme takovou teorii… to jedno oko jí totiž zadržovalo v těle tu satanskou energii, no a jak jí prasklo, tak se to vše teď může bezostyšně valit na povrch a mučit nás, smrtelníky.

Momentálně demoluje krabici ve vedlejší místnosti. A teď podle zvuku šplhá na skříň – částečně po dřevě a částečně po saku. Je to opravdu miláček!

Tak, a to je vážení naše úžasná Cibule Jednooká.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

čtvrtek 22. června 2017

Tajemství šesti kil kočičí lásky

Osm nohou, osm kilo, dvě hlavy a tři oči? Kdo to pozná, co to je?

Není žádné tajemství, že se mnou už delší dobu bydlí dvě čtyřnohé umňoukané vrničky.

Tůček Bůček (ovšem zde je výstavní špek uschován mimo dosah fotoaparátu)
Špekomil Tukorád mě životem doprovází už bezmála čtyři roky. To malé klubíčko, nohaté a ušaté, se ke mně dostalo jako nechtěné, zbytečné, prostě další mourovaté kotě. Kdo chce mourovaté kotě? No nikdo, jelikož je to přece neuvěřitelně nudná kočičí metalíza. Asi jako stříbrná na autě, stejně profláklá a má ji každý druhý (vyjma alergiků). (Alergiků na ty čtyřnohé bestie, ne na čtyřkolé pojízdné domečky s metalízou).

Naprosto jasně slyším prosby všech (to bylo tehdá za studijních dob, v jednom z úžasných míst k bydlení), abych to malé škvrně víc krmila.

Je tak hubený, ty ho nekrmíš!

Podívej, jak je malý, musíš mu dávat víc najíst!


V této době jsem začínala chápat, jak je složité někoho vychovávat – o někoho se starat – když jste pod drobnohledem okolí. Je to na hovno, fakt, páč všeci kolem ví všechno minimálně dvakrát líp, jak vy.

A v tu dobu se všechny mé spolubydlící staly odbornicemi na kočky. Nojo, gůgl když může, pomůže, ale to si taky mohly vygůglit, že jako ano, kočka je vážně schopná vyskočit na stůl.

Taková výška! Technicky nemožné, nezvládnutelné! Vždyť moje čivava to nedokáže.
(Slečna měla problém s mezidruhovým rozeznáváním skutečností. A vším ostatním.)

A ty ho necháš sedět vedle dřezu, když myješ nádobí? Vždyť je to nehygienické.
(Jojo, právě mi vedle nádobí sedí továrna na syfilis a ptačí chřipku, minimálně.)

Au, proč mě škrábe! Já si s ním chci hrát, a on je na mě zlý! To soused, ten má doma starého kocoura a ten jen leží a neškrábe, to je aspoň normální kočka.
(Jop, normální asi je, ale je taky osmi životama v té díře na zahradě, tak proč by pohybem riskoval ztrátu toho posledního a lopatu hlíny navrch…logicky, ne).

Vygradovalo to ve chvíli, kdy jsme se učili na maturu, a milý kocourek řádil a u toho mňaukal a stráášně rušil ty studijní mozky. Slečny nenapadlo nic jiného (nejhorší bylo, že to byly spolužačky!), než si začít stěžovat naší bytné, ta to řešila se svojí dcerou, ale pochopitelně mě k tomuto problému nikdo nepozval. Jednoho dne jsem pracovala na maturitní práci a ve dveřích se objevil roj divoženek. Tři spolubydlící (tak trochu dobytčák), bytná a její dcera. A pustily se do mě. Moc jsem jim poděkovala, že mi předtím vůbec někdo někdy řekl něco o tom, že jim tam ta kočka vlastně vadí. Nechápu, proč z něj byly teda prve nadšené a juhů a jupí a koťátko a ťuťu. Do jejich části bytu vůbec nechodil, a pak mi řeknou, že kočka do pátku musí pryč. Usmlouvala jsem to na sobotu a od té doby jsem s těma třema žínkama nepromluvila ani slovo.

Ale to jsem se dostala zase někam úplně jinam. Tak v rychlosti.

Kocour byl deportován stotřicet kiláků k rodičům, já bečala jak želva a začala jsem nesnášet lidi.

Pak proběhla kastrace, u našich se cpal a cpal, měl pět kočičích kamarádů navrch (ale ne v misce, jen jako bonus na hraní).

Maturita, prázdniny, a konečně s kocourem doma.
Špekís začal hezky dospívat, stal se z něj krásný, dobře rostlý kocour mour. Pronikavě žlutooký.

Pak přišlo stěhování opět do Srdceměsta – města mých studií. Poté práce a dva spolubydlící. Kamarádi, velmi dobře zvolení. Jooo, to byly časy. Vážně, s chlapama se bydlí mnohem líp, jak s něžným pohlavím (protože něžné dokáže být pořádně zákeřné).

No a v této době se začala dít kouzla, a to pořádná.
Šel den za dnem a kocour se snad každou hodinou zvětšoval. Váhový nárůst šel pozorovat pouhým okem. Dlouho předlouho mi trvalo zjistit, jak je to možné, co je to za magii. Jedna z teorií byla, že tloustne ze vzduchu (stlačení nepomohlo). Druhá zas, že dokáže vstřebávat jídlo pouhým pohledem. Nakonec to bylo prosté, jednoduché. Ráno dostal kocour půlku kapsičky, a odpoledne měl čas na granule. Jenomže já chodila z práce domů jako poslední. Takže, přišel První chlap, Tukorád řval, tak mu zacpal hubu miskou granulí. Ne doslovně. Ačkoli… doslovně. Kocour si chrochtal nad korýtkem, po chvíli přišel domů Druhý chlap a bez mrknutí oka – kocour má prázdnou misku, doplníme. A pořádně, hezky do pyramidky. V Egyptě by koukali. A kocour si chrochtal a odfukoval. Po hodině jsem přišla domů já, Špek vítá u dveří, celý lačný po třetí večeři. Já, nevěda o předešlých chodech, jsem milému kocourkovi pochopitelně pořádně dopřála, ať má co zobat i přes noc. A to je celé, dámy a pánové, to je to tajemství. To je tajemství šesti kil kočičí lásky.

Podle veterinářky je to Koblížek. Nemusíte se bát, fakt není tlustý, jakože by měl báchor až na zem a byl obalený v tuku. Díky všemu tomu jídlu se z něj stal opravdu veliký kocour – co do délky. Pochopitelně i co do šířky, ale to není až tak bláznivé. A ne, není tlustý na délku. Je prostě veliký.

Kamarád měl skvělou reakci, když jej viděl poprvé.
Jako první se po stole prošla Cibule, jé, čičí, pak se ze tmy vynořil velký stín, ladně vyskočil na stůl, čas se zpomalil, vše utichlo, kamarád zalapal po dechu a v těžké agónii byl schopen pouze vzdechu – ta… ta hmota!


Tak, a to je vážení náš úžasný Špekomil Tukorád.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
Konečně společně © . Design by FCD.