Není žádné tajemství, že se mnou už delší dobu bydlí dvě čtyřnohé umňoukané vrničky.
 |
| Tůček Bůček (ovšem zde je výstavní špek uschován mimo dosah fotoaparátu) |
Naprosto jasně slyším prosby všech (to bylo tehdá za studijních dob, v jednom z úžasných míst k bydlení), abych to malé škvrně víc krmila.
Je tak hubený, ty ho nekrmíš!
Podívej, jak je malý, musíš mu dávat víc najíst!
V této době jsem začínala chápat, jak je složité někoho vychovávat – o někoho se starat – když jste pod drobnohledem okolí. Je to na hovno, fakt, páč všeci kolem ví všechno minimálně dvakrát líp, jak vy.
A v tu dobu se všechny mé spolubydlící staly odbornicemi na kočky. Nojo, gůgl když může, pomůže, ale to si taky mohly vygůglit, že jako ano, kočka je vážně schopná vyskočit na stůl.
Taková výška! Technicky nemožné, nezvládnutelné! Vždyť moje čivava to nedokáže.
(Slečna měla problém s mezidruhovým rozeznáváním skutečností. A vším ostatním.)
A ty ho necháš sedět vedle dřezu, když myješ nádobí? Vždyť je to nehygienické.
(Jojo, právě mi vedle nádobí sedí továrna na syfilis a ptačí chřipku, minimálně.)
Au, proč mě škrábe! Já si s ním chci hrát, a on je na mě zlý! To soused, ten má doma starého kocoura a ten jen leží a neškrábe, to je aspoň normální kočka.
(Jop, normální asi je, ale je taky osmi životama v té díře na zahradě, tak proč by pohybem riskoval ztrátu toho posledního a lopatu hlíny navrch…logicky, ne).
Vygradovalo to ve chvíli, kdy jsme se učili na maturu, a milý kocourek řádil a u toho mňaukal a stráášně rušil ty studijní mozky. Slečny nenapadlo nic jiného (nejhorší bylo, že to byly spolužačky!), než si začít stěžovat naší bytné, ta to řešila se svojí dcerou, ale pochopitelně mě k tomuto problému nikdo nepozval. Jednoho dne jsem pracovala na maturitní práci a ve dveřích se objevil roj divoženek. Tři spolubydlící (tak trochu dobytčák), bytná a její dcera. A pustily se do mě. Moc jsem jim poděkovala, že mi předtím vůbec někdo někdy řekl něco o tom, že jim tam ta kočka vlastně vadí. Nechápu, proč z něj byly teda prve nadšené a juhů a jupí a koťátko a ťuťu. Do jejich části bytu vůbec nechodil, a pak mi řeknou, že kočka do pátku musí pryč. Usmlouvala jsem to na sobotu a od té doby jsem s těma třema žínkama nepromluvila ani slovo.
Ale to jsem se dostala zase někam úplně jinam. Tak v rychlosti.
Kocour byl deportován stotřicet kiláků k rodičům, já bečala jak želva a začala jsem nesnášet lidi.
Pak proběhla kastrace, u našich se cpal a cpal, měl pět kočičích kamarádů navrch (ale ne v misce, jen jako bonus na hraní).
Maturita, prázdniny, a konečně s kocourem doma.
Taková výška! Technicky nemožné, nezvládnutelné! Vždyť moje čivava to nedokáže.
(Slečna měla problém s mezidruhovým rozeznáváním skutečností. A vším ostatním.)
A ty ho necháš sedět vedle dřezu, když myješ nádobí? Vždyť je to nehygienické.
(Jojo, právě mi vedle nádobí sedí továrna na syfilis a ptačí chřipku, minimálně.)
Au, proč mě škrábe! Já si s ním chci hrát, a on je na mě zlý! To soused, ten má doma starého kocoura a ten jen leží a neškrábe, to je aspoň normální kočka.
(Jop, normální asi je, ale je taky osmi životama v té díře na zahradě, tak proč by pohybem riskoval ztrátu toho posledního a lopatu hlíny navrch…logicky, ne).
Vygradovalo to ve chvíli, kdy jsme se učili na maturu, a milý kocourek řádil a u toho mňaukal a stráášně rušil ty studijní mozky. Slečny nenapadlo nic jiného (nejhorší bylo, že to byly spolužačky!), než si začít stěžovat naší bytné, ta to řešila se svojí dcerou, ale pochopitelně mě k tomuto problému nikdo nepozval. Jednoho dne jsem pracovala na maturitní práci a ve dveřích se objevil roj divoženek. Tři spolubydlící (tak trochu dobytčák), bytná a její dcera. A pustily se do mě. Moc jsem jim poděkovala, že mi předtím vůbec někdo někdy řekl něco o tom, že jim tam ta kočka vlastně vadí. Nechápu, proč z něj byly teda prve nadšené a juhů a jupí a koťátko a ťuťu. Do jejich části bytu vůbec nechodil, a pak mi řeknou, že kočka do pátku musí pryč. Usmlouvala jsem to na sobotu a od té doby jsem s těma třema žínkama nepromluvila ani slovo.
Ale to jsem se dostala zase někam úplně jinam. Tak v rychlosti.
Kocour byl deportován stotřicet kiláků k rodičům, já bečala jak želva a začala jsem nesnášet lidi.
Pak proběhla kastrace, u našich se cpal a cpal, měl pět kočičích kamarádů navrch (ale ne v misce, jen jako bonus na hraní).
Maturita, prázdniny, a konečně s kocourem doma.
Špekís začal hezky dospívat, stal se z něj krásný, dobře rostlý kocour mour. Pronikavě žlutooký.
Pak přišlo stěhování opět do Srdceměsta – města mých studií. Poté práce a dva spolubydlící. Kamarádi, velmi dobře zvolení. Jooo, to byly časy. Vážně, s chlapama se bydlí mnohem líp, jak s něžným pohlavím (protože něžné dokáže být pořádně zákeřné).
No a v této době se začala dít kouzla, a to pořádná. Šel den za dnem a kocour se snad každou hodinou zvětšoval. Váhový nárůst šel pozorovat pouhým okem. Dlouho předlouho mi trvalo zjistit, jak je to možné, co je to za magii. Jedna z teorií byla, že tloustne ze vzduchu (stlačení nepomohlo). Druhá zas, že dokáže vstřebávat jídlo pouhým pohledem. Nakonec to bylo prosté, jednoduché. Ráno dostal kocour půlku kapsičky, a odpoledne měl čas na granule. Jenomže já chodila z práce domů jako poslední. Takže, přišel První chlap, Tukorád řval, tak mu zacpal hubu miskou granulí. Ne doslovně. Ačkoli… doslovně. Kocour si chrochtal nad korýtkem, po chvíli přišel domů Druhý chlap a bez mrknutí oka – kocour má prázdnou misku, doplníme. A pořádně, hezky do pyramidky. V Egyptě by koukali. A kocour si chrochtal a odfukoval. Po hodině jsem přišla domů já, Špek vítá u dveří, celý lačný po třetí večeři. Já, nevěda o předešlých chodech, jsem milému kocourkovi pochopitelně pořádně dopřála, ať má co zobat i přes noc. A to je celé, dámy a pánové, to je to tajemství. To je tajemství šesti kil kočičí lásky.
Podle veterinářky je to Koblížek. Nemusíte se bát, fakt není tlustý, jakože by měl báchor až na zem a byl obalený v tuku. Díky všemu tomu jídlu se z něj stal opravdu veliký kocour – co do délky. Pochopitelně i co do šířky, ale to není až tak bláznivé. A ne, není tlustý na délku. Je prostě veliký.
Kamarád měl skvělou reakci, když jej viděl poprvé.
Jako první se po stole prošla Cibule, jé, čičí, pak se ze tmy vynořil velký stín, ladně vyskočil na stůl, čas se zpomalil, vše utichlo, kamarád zalapal po dechu a v těžké agónii byl schopen pouze vzdechu – ta… ta hmota!
Pak přišlo stěhování opět do Srdceměsta – města mých studií. Poté práce a dva spolubydlící. Kamarádi, velmi dobře zvolení. Jooo, to byly časy. Vážně, s chlapama se bydlí mnohem líp, jak s něžným pohlavím (protože něžné dokáže být pořádně zákeřné).
No a v této době se začala dít kouzla, a to pořádná. Šel den za dnem a kocour se snad každou hodinou zvětšoval. Váhový nárůst šel pozorovat pouhým okem. Dlouho předlouho mi trvalo zjistit, jak je to možné, co je to za magii. Jedna z teorií byla, že tloustne ze vzduchu (stlačení nepomohlo). Druhá zas, že dokáže vstřebávat jídlo pouhým pohledem. Nakonec to bylo prosté, jednoduché. Ráno dostal kocour půlku kapsičky, a odpoledne měl čas na granule. Jenomže já chodila z práce domů jako poslední. Takže, přišel První chlap, Tukorád řval, tak mu zacpal hubu miskou granulí. Ne doslovně. Ačkoli… doslovně. Kocour si chrochtal nad korýtkem, po chvíli přišel domů Druhý chlap a bez mrknutí oka – kocour má prázdnou misku, doplníme. A pořádně, hezky do pyramidky. V Egyptě by koukali. A kocour si chrochtal a odfukoval. Po hodině jsem přišla domů já, Špek vítá u dveří, celý lačný po třetí večeři. Já, nevěda o předešlých chodech, jsem milému kocourkovi pochopitelně pořádně dopřála, ať má co zobat i přes noc. A to je celé, dámy a pánové, to je to tajemství. To je tajemství šesti kil kočičí lásky.
Podle veterinářky je to Koblížek. Nemusíte se bát, fakt není tlustý, jakože by měl báchor až na zem a byl obalený v tuku. Díky všemu tomu jídlu se z něj stal opravdu veliký kocour – co do délky. Pochopitelně i co do šířky, ale to není až tak bláznivé. A ne, není tlustý na délku. Je prostě veliký.
Kamarád měl skvělou reakci, když jej viděl poprvé.
Jako první se po stole prošla Cibule, jé, čičí, pak se ze tmy vynořil velký stín, ladně vyskočil na stůl, čas se zpomalil, vše utichlo, kamarád zalapal po dechu a v těžké agónii byl schopen pouze vzdechu – ta… ta hmota!
Tak, a to je vážení náš úžasný Špekomil Tukorád.
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
Okomentovat