Trošku trefený mazel

Od jakživa jsme měli psa.

Teda, nikdy jsme neměli jenom jednoho psa. Vždycky minimálně dva.

Po pár měsících práce a bydlení v centru města, jsem na sobě začala pozorovat rychle se rozvíjející strach z lidí, plachost vůči dennímu světlu, davům, neschopnost dokopat se vylézt ven alespoň jednou denně a jít nakoupit. Proč, když můžu nakoupit jednou za týden, nejlépe po půlnoci v Tescu, kde nikdo není a je tam klid. Asi takový, jako ve všední den v Tescu po půlnoci.

Sakra, asi mi chybí pes. Panečku, chodit s ním furt ven, na procházky, o víkendech na túry, jezdit po výletech. Chybí mi to. Procházky lesem…

Dalších pár měsíců jsem snad denně, jen ze zvědavosti, procházela stamiliony inzerátů – nechceme, darujeme, prodáme. Útulky, všude všechno. Že bych aspoň pravidelně chodila venčit? Nepraktické, útulek je hodinu jízdy busem tam a hodinu zpátky.

Darujeme psa, kříženec labradora a NO, hodný, nemáme na něj čas. Půjde do útulku.

No nešlo odolat...

Pár kilometrů autem, malá vesnice. Nedůvěřivě na mě kouká vychrtlá hromádka neštěstí.

"No, víte, nám ho dovezli známí autobusem, že nemají auto a nemají ho jak zavést do útulku. Že ho tam máme zavézt my. Tak my si ho chvíli nechali, jakože bude náš, že mu to nemůžeme udělat. Jenomže, už máme tuhle fenu a na něho nemáme čas. Oba doděláváme výšku a rekonstruujeme tenhle domek, a nejsme schopní se mu věnovat tak, jak bychom chtěli, no."

Aha.

"Tak vezmete si ho?"

Já vám dám vědět. Během zítřka. Díky, nashle.
Za dva dny, až jsem si sehnala vše potřebné do začátku, jsem si pro něj jela. Rusochlup Mazlovič.

Sžití bylo ze začátku dost namáhavé. Skoro jsem měla pocit, jako bych si opravdu vzala lidmi zkaženého psa z útulku. Většinou o něm i tak mluvím – že je to kříženec z útulku, protože mě nebaví vysvětlovat to, že jeho cesta ke mě byla trochu jiná.

Jak říkám, nebylo to jednoduché – nedůvěra vůči všemu, bál se chlapů (obzvlášť těch vysokých a v tmavém oblečení, nebo těch, ze kterých šel cítit alkohol či cigarety), bál se nových lidí, dětí, psů, na které ze strachu útočil (na ty psy, ne na děti), bál se mých doteků, mávnutí vodítka. Při pohlazení se krčil na zemi. Nedokázal být sám v místnosti, nedej bože v bytě. Spustil šílené štěkání, řvaní, kňučení a vytí. Byl vyloženě podvyživený a kvůli tomu, že byl krmený se slépkama na dvorku, si z toho všeho jídla a šrotu a plesnivých zbytků solidně zdevastoval zažívání. Bohužel.

Nebylo to jednoduché a někdy to není jednoduché ani dnes. Jedenkrát můžu odejít z bytu, aniž by se zvedl z pelechu, jindy dělá cavyky.

Okolo jednoho psa je schopný projít tak, že si ho ani nevšimne, a vzápětí chce toho uřvaného jezevčíka sežrat. Jsou tu totiž v okolí (až moc blízkém), dva psi, kteří na něj při prvním setkání vyběhli. Představte si jojo – tak přesně tak se chovali oba na flexině (samonavíjecím vodítku). Na psa, pak kousek díky cuknutí vodítka k páníčkovi, na psa, k páníčkovi. A s ječákem. Jasné, pan Mazlovič na sebe nenechá takového malého vyžlíka řvát jen tak. Jenomže z toho vznikl problém až takový, že pan Mazlovič vrčí na tyto dva čtyřnohé týpky už i v okamžiku, kdy jen jdou kdesi dole v ulici pod okny. A potkat se pak s nimi někde ve městě, to je mela, kterou se mi zatím nedaří dobře ukočírovat. (Rady a nápady uvítám, blbé kecy si strčte víte kam. Kousek hloubš za opasek.)

Abych přestala být tak vážná a negativní.

Víte, proč Rusohlup? Protože lehce zrezavěl. Nazrzl. Prý jaký pán, takový pes. Jo, oba jsme magoři a oba jsme zrzaví. A víte, proč mazlovič? Protože víc vsakujícího se psa jsem ještě nikdy nepotkala. Taky mu teda říkáme Elasťáku. Ale to vám nejsem schopná rozumně objasnit.

Je nejspokojenější, když mi se svými dvaceti kily vleze na klín, položí mi hlavu na rameno a usne. Další nej věcí je to, když ho pustím do postele – zanoruje se pod peřinu, přitiskne se ke mně úplně úplně úplně co nejvíc to jde, a spokojeně spí. Kdekoli jsme v létě byli a seděli jsme na psí úrovni (čiliže na zemi), tak mi přišel lehnout do klína. Nebo si minimálně položil hlavu na nohy.

Dokáže být kliďas, stresař i neuvěřitelně moc hravý pes. Miluje taky běh u kola. Teda spíš tah kola, abych byla korektní. Nejednou jsem si patnáct kilometrů vezla zadek a pes závodil s Cecilem, kdo bude v cíli dřív.

No a miluje vodu.

Kalužina – jdem se koupat! Malý potůček – jdem se koupat! Nehledě na počasí. Rybník? Jdeš se koupat se mnou i ty, člověku! Když pořádně zatáhnu za vodítko, tak letíš, to neustojíš.

Taky za ty dva roky, co už bydlí se mnou, konečně přibral a neleze mu každá kost na těle.

Hm, hm. Vytrácí se ze mě energie a radost. Bude potřeba ji nějak dobýt a vylíčit vám, jak nás všechno okolo svedlo s Cecilem dohromady.

Tak, a to je vážení náš trefený Rusochlup Mazlovič.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,

s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Nýna