S Nýnou lehce Bláznivou a Cecilem, tak trochu Pohodlným?
Začnu spíš od sebe… ono vlastně z pohledu Cecila toho ani moc psát nemůžu, takže jako bych tu větu ani nenapsala.
K základce se vracet nebudu (což znamená, že se k ní stejně někdy vrátím), to nebyly příliš hezké roky. Ovšem za zmínku stojí bývalý přítel, se kterým jsem začala, dámy a pánové, chodit na konci devítky. Na střední jsem šla do sto třicet kilometrů vzdáleného Srdceměsta – tedy pouze pro mě to bylo velkoměsto. Ona přeci jenom změna počtu obyvatel ze sta (ne tisíc, jenom sta kusů, lidí, prostě jenom sto) na dvacet pět tisíc, je docela značná, a hlavně pro mě to byl obrovský rozdíl. Velký. Velmi pozitivní ale bylo, že jsem to město znala od malička, a milovala jsem ho.
Ten relativně dětský vztah z konce základky jsem se snažila udržet i na dálku. Taky mi to vycházelo (oukej, nám) docela dlouho. Bla, bla, bla, bla… nuda.
S Cecilem jsme se poznali díky mojí spolužačce ze střední.
"Dneska jdeme do čajovny, nechceš jít s náma?"
Celkem jednoduché. Já zadaná (tehdy ještě trochu šťastně) a Cecil byl od pohledu kamarád. Je tedy fakt, že při tom úplně nejprvnějším setkání (venku před školou, u lavičky) jsem si v hlavě tak trochu řekla, že s tímhle klukem něco budu mít. Cokoli a kdykoli. Mám totiž, nebo, stává se mi totiž často, že při nějaké situaci mám pocit, nebo spíš takové jakože úplné přesvědčení, že takhle to vážně bude – a nejde to jinak. Oukej, jednoduše, někdy s jistotou vím, že se něco stane přesně tak, jak si myslím. Bylo to jednodušší? Chápe to vůbec někdo? Možná o mé superschopnosti můžu taky někdy napsat. Pokud to bude stát za víc zmínek, než takhle zmatená tady.
Inu. Vídali jsme se pak častěji a častěji. Od prváku jsem každý víkend jezdila domů, jenže časem mi bylo milejší ostávat přes víkend v Srdceměstě a plánovat posezeníčka v čajovně, procházeníčka po okolí a další podobníčka, vše s partou skvělých lidí, mezi nimiž se nacházel i Cecil. Moje první parta kamarádů, která mě tak nějak brala a nedělala si legraci z mých odstátých uší, chlapeckého hrudníku (ten si zaslouží vlastní článek!) a malé brady.
Tak jo, zase to šíleně protahuju.
Během hezké doby v Srdceměstě (udělám z toho vlastní název, protože mě už jako malou chytlo za srdce a věděla jsem – a už jsme u toho zase – že budu bydlet tady, nehledě na to kdy a jak dlouho), ví někdo, co jsem psala na začátku? To je fuk.
Tak ještě jednou – během hezké doby v Srdceměstě jsem se už jednou rozešla s tehdejším přítelem (skoro jsem chtěla napsat příšerem, což by sedělo teda perfektně). Usmlouval to, sliboval, pochopitelně to byly jen plané řeči. Ták plané! Někdy v tomto čase jsem si ulevovala od bolavého srdíčka u Cecila. Skype se stal skvělým komunikačním prostředkem a psali jsme si každý den až do noci. Pořád bylo co řešit, až to bylo neuvěřitelné. Neuvěřitelně milé a příjemné, a laskavé, a krásné.
Živě si pamatuju, jak jsem se snažila být ze školy co nejdřív doma, abych mohla nakopnout notebook a mohli jsme si psát zas až do noci.
Po jednom lehce vyhroceném víkendu u rodičů (a s přítelem) jsem se vracela do Srdceměsta s opravdovou radostí a s pocity, že vlastně jedu domů. Ač jsem z "domů" právě odjížděla.
Nojo, přišlo nevyhnutelné a s přítelem-příšerem jsem to ukončila. Opětovné výhružky, že se zabije, když od něj odejdu, mě ke konci nakoply ještě víc. Taky tomu dost pomohla jeho ješitnost a lehce nehezké chování vůči mé osobě. A hlavně můj večerní objev, že na tehdy vzkvétající sociální síti má ještě jeden tajný profil, kde má v kontaktech asi milion cizích holek, a žádné známé či kamarády. Bože, kam jsem se to zas dostala? Jednoduše, byl to debil a já ho tehdy začala opravdu nesnášet. Hlavní bylo, že existovala přátelská Cecilova náruč.
Cosi kdesi, bla bla bla, netrvalo dlouho, a byli jsme spolu. Pár. Po dvou letech přátelství.
Cecil a Nýna, ze začátku tajně.
Ztráty: jeden kamarád, přibližně na rok.
Nálezy: docela příjemné štěstí, radost ze života a nemizející úsměv na tváři, no a následně ta láááska (jak sladké a ulepené).
Uhm, vzhledem k tomu, že lidi většinou nebaví číst moc dlouho trvající žvásty, tak vás toho ušetřím, a naše vtipné začátky vám popíšu někdy příště.
Tak, a to jsme my.
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
Okomentovat