Z přítele přítelem II.

Slíbila jsem detailnější pohovoření o tom, jak přesně se z přítele stal přítel. (Rozuměj, jak se z přítele=kamaráda stal přítel=přítel.)

Bude vás to vůbec bavit?
Romantické duše nejspíš asi ano. Nejspíš. Asi…

Když se budu pořádně snažit, tak si třeba vzpomenu aj na veškeré maličkosti a podrobnosti a nepatrné velikosti.

Ehm. Začínám.

To jsem tak jednou na střední měla angličtinu. Bylo úterý. To si pamatuju docela přesně, hehe. Na druhý den byl svátek, prvního máje. Měli jsme jít, celá banda, někam na výšlap, ale sešlo z toho. Úplně přesně taky vím, jakou jsem Cecilovi napsala smsku.

"Mám takový pošetilý nápad, co kdybychom se šli zítra někam projít spolu?"

Pošetile odepsal, že je to dobrý pošetilý nápad. Že se tedy pošetile sejdeme. Ve tři u kina, dřív to nestíhá.

Středa. Půl hodinky do třetí, já už skoro na odchodu a přišla mi zpráva. (Já si snad přesně pamatuju i na vůni toho dne!)

"Nestihnu to, budu tam o půl hodiny později. Asi."

Oukej, super, můžu se v klidu ještě desetkrát přesléct. Parádička.

"Týjo, omlouvám se, ale můžeme se sejít až ve čtyři?"

Tak jo, tak ve čtyři, žádný stres. Vlastně mi to vyhovuje. Tehdy jsem bydlela v Klášteře (ještě se dozvíte pravý význam), a spolubydlící nešlo do hlavy, kam se sama ve středu odpoledne chystám. Byla z toho chudinka úplně nervózní a pořád se mě ptala.

A znám ho?
Viděla jsem ho někdy?
Kdo to je?
Tak mi to řekni!
Nebo jen jdete všichni do čajovny a mě už nemáte rádi?

Mlžila jsem, jak jen to šlo. A zadařilo se mi.

Nakonec jsem na lavičce před kinem čekala ještě dvacet minut, než Cecil přijel. Teda. Přišel. Při bicyklu. Protože mu cestou praskla duše na předním kole. Dotlačil pleskající kolo a omlouval se.

Klíídek, chápu, nezlobím se. Smála jsem se. Někdo nám to očividně moc nepřeje.

Procházeli jsme se po okolí, povídali si, až do tmy. Byť jsem si myslela, že jsme si psali přes skype snad už úplně o všem, tak jsme měli stále o čem mluvit. No hubu jsme nezastavili ani jeden. Znáte to, když hodně mluvíte, že vás pak vyloženě bolí pusa? Je to docela zvláštní pocit. Přibývajícím šerem mě šel Cecil doprovodit ke Klášteru. Povídali jsme, povídali a povídali, až měl nastat ten moment loučení. Už jsem stála za zavřenou nízkou brankou, když Cecil jen tak mimoděk pronesl "Pojď sem." Přitáhl si mě přes branku a dal mi pusu. Takovou skoro obyčejnou krásnou prvomájovou pusu.

Obklopeni snad zlatým obláčkem štěstí jsme naši dnešní růžovokvětou seanci rozpustili. Jen co jsem se ocitla v pokoji, šátrala jsem po telefonu. Měla jsem příšerné nutkání mu napsat, jestli ještě nezkusíme najít nějaký ten rozkvetlý strom, ať dodržíme úzkostlivě růžové tradice. Legrace. Nakonec jsem si řekla, že bude lepší zavolat. Tam je jistota, že se k němu můj nápad dostane dřív, než dojede domů.

Tů, tů, tůů, tůů…

Nechápala jsem. Proč to nevyzvánělo, proč se to hned samo položilo? Co to je? Mám špatné číslo? Je dobré. Nemám signál? Mám. Tak co se děje! Smutně jsem položila telefon na stůl a nechala jsem tělem rozlévat to počínajíc jarní bláznovství. Zamilovat se do nejlepšího kamaráda? Taky legrace.

Tichem a tmou místnosti se rozezněla hitovka od Bastille. Měla jsem skoro srdeční zástavu, když jsem viděla, že na displeji telefonu svítí Cecilovo jméno. Volá mi!

"Pojď ven."

Instrukce zněly jasně.

Vyběhla jsem bosá před dům, tedy před Klášter, a u branky stál Cecil s prasklým kolem a rozkvetlou větvičkou třešně.

"Mě cestou napadlo… že si můžeme dát pusu pod rozkvetlým stromem, tak jsem ten strom přinesl za tebou. No a mimochodem, proč jsi mi to předtím nebrala, když sem ti volal?"

"Tys mi volal? Já jsem volala tobě a tys mi to nebral. Já jsem ti chtěla navrhnout, že můžeme jít najít nějaký rozkvetlý strom a…"

Políbili jsme se.

Že bychom si volali v úplně stejný čas?

To je asi pravděpodobné.

Políbili jsme se.

Políbili jsme se.

Políbili jsme se.

Tak, a to jsme my podruhé.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,

s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Nýna