Psí kusy v Dierách

A to jsme se jednou rozhodli, že i přes nepříznivé počasí pojedeme na Slovensko. 

Řádná hmla


Do Dier pána Jánošíka. To, že jsme jeli za deště, mlhy a všudypřítomného hnusu, jsme později velebili jako nejlepší nápad tohoto tisíciletí – má to jednoduchý důvod, nikde ani živáčka.

Vyrazili jsme časně ráno, hladové kočičí krky dostaly řádně napapat, aby celý den hlasitě neumíraly hlady. Celou cestu nás doprovázel déšť. Celou cestu jsem doufala, že pršet přestane. Celou cestu se mi vlastně ani nikam nechtělo, protože jsem se celou cestu (i celý předešlý den) děsila toho, jak polezu se psem po žebřících.


Pro neznalé – turistické trasy v pohoří Malá Fatra, zvané Jánošíkovy diery, jsou tři úžasné stezky (Dolné, Horné a Nové diery) vedoucí vesměs korytem potůčku. Což znamená velký výskyt lávek nad vodou, velký výskyt všelijakého stoupání po kamenech, klesání po stupíncích, a především velký výskyt žebříků. Vysokých, dlouhých, kluzkých a kovových žebříků.

Do noci jsem si proto ručně šila takový vychytaný sedák pro psa. Je zvyklý (i se svými dvaadvaceti kily), že ho vezmu na ruky, když je potřeba. Takto jsem s ním zdolávala menší žebříčky v Českém Švýcarsku, ovšem ty žebříčky měly třeba tři až pět příček, což znamenalo, že psa jsem nesla pár vteřin.

Vyzbrojeni pláštěnkami, naimpregnovanými pohorkami, jídlem, sedákem pro psa a pochybnou náladou, jsme vyrazili. Ze Štefánovej šupky hupky do kopečka, směr Dolné diery.

Cesta probíhala skvěle. Tu jsme popojeli z kopce dva až tři metry po rozkošně rozblemcaném blátíčku, tu jsme se nestačili divit, že se dá po onom blátě sjet celý kopec.

Počasí bylo kouzelné, nikde žádný zpropadený turista, všude mlha, občas pár kapek, úžasné vlhko, zeleno a ticho. Jediné, co kazilo idylku v tak úžasné krajině, bylo bláto. To nás ale naštěstí opustilo ve chvíli, kdy jsme se dostali ke korytu potoka. Chůze po kamenech či vodou je prostě příjemnější. Rusochlup se párkrát naložil do průzračně čisté vody a tvářil se nad míru spokojeně.

Jenomže to nevěděl, co nás ještě čeká.

Přišly na řadu lávky nad vodou. Kovové, lehce kluzké, a hlavně krz ně šlo krásně vidět dolů. Moc se na to netvářil, ale statečně zdolal úplně všechny. Stejně tak zvládl levou zadní i dřevěné můstky, přes které mu občas trochu propadávaly nohy. Někde v místech, kde se šlo už jen po můstku kovovém, jsme potkali starší manželský pár, který zíral na to, jak jsme toho psa dostali až sem. Já jsem v tu chvíli ještě nezírala. To až později.

Zrovna tohle nebyl pro naši veverku vůbec žádný problém. Levou zadní, pánové!


Dolné diery jsme úspěšně zdolali.

Vrhli jsme se tedy na Nové diery, jednosměrnou trasu, kde bylo žebříků požehnaně. Blížili jsme se během pár minut k prvnímu, opravdu kratičkému. Zastavila jsem se, čekám, kde se zasekl Cecil s foťákem, a začínám lovit sedák. V hlavě mi běhají myšlenky o tom, jak budu vypadat, až na sebe vezmu psa, který kompletně změnil barvu na mokroblátivěhnědou. No jako prase, to je jednoznačný.
Volám na Cecila, Cecil se noří zpoza skalnaté stěny, otáčím se na psa a jsem v šoku. Ani nevím jak, ale Mazlovič Elastička na mě hledí z vršku žebříku.

Jak ses tam dostal, sakra!

No on to snad vylezl.

S hubou dokořán přistupuji k dalšímu žebříku, dlouhému déjme tomu tři metry. (Co musím opravdu pochválit, je zábradlí. Bez něj by to totiž nešlo.) Rozklepala se mi kolena. Tohle špatně dopadne. Pes už stojí předníma tlapama na šprušli žebříku. Oukej, jdeme na to. Jednou rukou držím zábradlí, druhou beru psa za postroj, a jdeme. A vážně – jdeme! Bez sebemenšího pozastavení se, zaváhání či ufňuknutí, to čtyřnohé zvíře prostě lezlo po žebříku vstříc všem těm dalším (a delším).

Nahoře jsem chvíli nedokázala zastavit kolena, která připomínala pohyb třesoucích se listů ve větru. Nedokázala jsem ani slovy popsat to, jak jsem byla překvapená. Opravdu jsem žasla.

A lezl a lezl a lezl. Veverka.


Zbytek cesty přes Nové diery bylo piánko. Rusochlup spořádaně zdolal všechny kovové nástrahy, po většinu doby mě táhl za sebou, jen abychom byli co nejdřív zas někde, kde to bude větší prdel, než ta nudná stezka mezi kameny.

Sešup lesem po blátě jsme si také náležitě užili. Dojeli jsme takto zpět na rozcestí, kde jsme se napojovali na Dolné diery. A pokračovali jsme na diery Horné. V tomto úseku jsme již začínali potkávat pár dalších odvážlivců, kteří se mlhy a bláta nezaleknou.

Výhledy byly naprosto k popukání – alá mléko, plnotučné. Všudypřítomné.

Horné diery nám ale připravily pár trošku nepříjemných situací. Jelikož bylo popršané, a tok potoků byl tou dobou lehce nadprůměrný, byly některé úseky trochu náročnější. Například místo, kde jsme museli projít skrz takový krásný vodopád. Bez řetězů, jen po kamenech, přes vodu. V tuto chvíli jsme měla srdce skoro v krku, nebylo to moc příjemné. Nastaly i situace, kdy jsem si myslela, že to otáčím a jdu sama zpátky k autu, ale pes nezklamal. Zatímco já jsem se lopotila na skále a křečovitě jsem svírala řetězy, Rusochlup Horolezec už byl celý nahecovaný nahoře a těšil se dál. V těchto místech jsem od čekajících turistů zaslechla úžasný údiv – oh, ty kokos, to je masaker pes!

Na otázky, jak jsme toho psa dostali tak vysoko, jsme odpovídali celkem často. Po sto padesáté první mě už trochu přestalo bavit vysvětlovat, že ty žebříky vylezl víceméně sám, bez naší pomoci, a že ho to vážně baví. Do ničeho jsme ho nenutili, víceméně celých osm hodin vedl naši výpravu právě pes.
Horné diery byly v některých místech blátivé, přesto krásné. Kýženého výhledu jsme si opět neužili, mlha přede mnou, mlha za mnou. Ale nakrmili jsme holuba, okroužkovaného. Dostal tvrdý kraj toustu a byl spokojený.

Po přestávce na jídlo jsme pokračovali směr Malý a Velký Rozsutec. Původně jsme chtěli zdolat oba, ale začalo se ozývat moje koleno a čas trochu tlačil, takže jsme se rozhodli jen pro Velký.
Nahoru jsme se plahočili sněhem. Což byl skvělý zážitek. V jeden okamžik jsme oslavovali, že jsme na samém vrcholku – a ejhle, ještě nám pár metrů zbývalo. Tak jsme zase nazuli boty a pokračovali. Mlha poté zhoustla do konzistence třicetiprocentní smetany (vhodné ke šlehání). Na úplný vrchol už šel jen Cecil, protože jsem se obávala, že nahoru po řetězech sice vylezeme, ale dolů už psa nedostanu.

A to jsem nevěděla, co nás ještě čeká.

Kousek jsem se prošla a v jednom místě jsem obdivovala takový hezký konec světa. Skála, řetěz, a mlžné moře. Néé, tudy určitě nepůjdeme. Vrátíme se kousek a zpátky jdeme po té cestičce, co vypadala tak hezky a přívětivě. Tak samozřejmě, že jsme se po chvíli vrhali vstříc neznámu, do hlubin mlžného moře. Přímo na tom konci světa se Rusochlup Poseroutka zasekl a odmítal jít dál. S jeho kňučením za zády jsem tedy onen úsek slezla jako první, souběžně se mnou šel i Cecil, a poté se pes odhodlal a následoval nás. Nešetřila jsem chválou.

Díky bohu, to nejhorší máme za sebou!

A to jsem ještě nevěděla, co nás čeká.

Podobných sestupů za pomoci řetězů jsme si užili minimálně dalších deset. Vím, že po osmém šplhu dolů, se psem skoro na zádech, jsem to přestala počítat. A stále jsem doufala, že přesně tenhle řetěz byl ten poslední.

Nebyl.

Od poloviny kopce jsme se klouzali. Ale to už byl, vážení, život ohrožující hnědý marast. Nedalo se jít nikudy jinudy, protože všude, kde se dalo jít, bylo bláto. Ale nebyli bychom to my, kdybychom se úspěšně nedoklouzali až zpátky do Štefánovej. V potůčku, téměř u cíle naší strastiplné cesty, jsem se rozhodla umýt psa a sobě boty (a kalhoty do půli lýtek), vše blátem řádně obalené. Pár dalších spoluturistů, se kterými jsme se potkali v té závěrečné skluzavce, se na mě chvíli divně dívalo, ale poté velmi rychle pochopili, že je to geniální nápad. Během chvilky se nás v potůčku máčelo přesně osm.

Po nalodění se do auta jsme vyrazili na cestu domů. Povinná zastávka v Lidlu, povinná koupě karamelových Krowek, džusu a krému na ruce.

Asi vám nemusím povídat, že dalších pár dní bych dala cokoli za to, kdyby se po všech schodech dalo klouzat – nahoru i dolů. Cecil s Rusochlupem Horolezcem byli naprosto v pořádku, jen já jsem si řádnou bolest svalů užila za všechny tři.



S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Nýna

Žádné komentáře:

Okomentovat

Instagram