pátek 2. března 2018

Výhody kočičího čtyřnožce

Bude vás pozorovat celý den.

 Nejste sami

Nebo spíš, jste sami, jen když vaše kočka chce být sama. Od té doby, co mám kočky, si nedovedu vybavit moc okamžiků, kdy je nemám za zadkem. Někdy i doslova. Vstávám na Doriánkův budík, na záchodě mám na klíně Síbu, v umyvadle mám Síbu, ve sprše mám Síbu. Snídám s Dorískem na klíně a Síbou v taléřku/misce/skleničce, než se stihnu obléct, mám minimálně na černém tričku teplý otisk kočky s památečním chlupatým dekorem. Umývám nádobí s kočkou za krkem, vařím s kočkama pod nohama, pracuji s Dorianem na klíně/Sibylkou v mikině/oběma kočkama rozvalenýma napůl na notebooku, napůl na externí klávesnici, nebo kdekoli nalepenýma na těle. Vytírám se Síbou zavěšenou na mopu, večeřím pod dohledem Doríša. Prádlo věším za povzbuzování Sibylky. Knížku čtu obklopena kočkami, na film se díváme obklopeni kočkami, když se nezadaří vyhnat je na noc z ložnice, spíme s kočkami – Síba pod peřinou (má holka jeden tak trochu zlozvyk - jelikož spávám nahá, tak se mi občas přisaje na prso, jako fakt!) a špekáček Dorian na hrudi/na krku/místo mé hlavy na polštáři.



Jste hrdým vlastníkem vyhřívané šály,
elektrického hřebenu 
a zahradníka v jednom!

No neberte to. Jak jsem se zmiňovala výše, špekáček Dorian je dokonalá vyhřívaná šála. Když jsem si ho domů přinesla jako malé kotěcí nedochůdče, tak se můj krk stal jeho nejoblíbenějším místem ke spánku. Špekís i Síba docela dobře suplují i hřeben. Jednou jsem byla přes noc dokonce i u kadeřnice – ráno jsem nevěřícně zírala do zrcadla, kam mi zmizel pramen vlasů, že mám nad uchem jen pár centimetrových vlásků. Občas se budím i díky tomu, že mi Doriánek spící za hlavou čistí vlasy. A poté je prská na všechny strany. Nebo mi tím chce naznačit, že bych si je snad měla umývat častěji? Inu a k tomu zahradničení. Na to je u nás expert Sibyla. Neexistuje ani jeden květináč, který by alespoň jednou nepřesadila. Je opravdu zázračná, protože krásně naklíčenou pažitku rozházela po bytě během půlminuty mé nepozornosti. Před pár dny mi zničila mé milované metr vysoké avokádo, to už létaly lehké děvy po celém bytě.



Minimálně jednou šplápnete do hovna
ve svém vlastním bytě.

A to se jen tak někomu nepoštěstí. Jako jooo, ona to jsou čistotná zvířátka, jen si prostě někdy postaví hlavu, že teda jako ten jeden ze tří záchodů je nějak moc plný, tak na co by chodili do dalších, když je tolik místa na chodbě. Nebo ve sprše, žeano. Dorian taktéž řešil své občasné stížnosti tím, že párkrát udělal louži na gauč (díky těmto zkušenostem máme ovšem gauč plně vypratelný), ale ono stačí pochopit, že macůr prostě a jednoduše nesouhlasí s tím, že jste oddělali ten pohodlný polštářek ze židle v jídelně, a předejdete další katastrofě. (A taky teda ta dřevěná liška, co sedí na tiskárně, není dle Doríska nic moc… na lišky na tiskárnách si prostě dávejte bacha!).



Víte na sto procent, že ve vašem domě
či bytě funguje gravitace.

Vždy a všude. Je všudypřítomná (jak gravitace, tak kočka). A kočka vás o tom denně ubezpečuje. Ano, často Sibylu podezřívám, že se vážně snaží naučit moje propisky létat, ale radši se vždy spokojím s tím, že teda desetkrát za pět minut vím, že gravitace frčí na plné obrátky, než abych se snažila pochopit, o co jiného by jí asi tak mohlo jít. Dorian na to jde jinak – než aby se zahazoval s nějakým složitým packováním dané věci na okraj stolu/židle/police, aby následně dokázal gravitaci, radši si prostě vedle té věci lehne a ještě nám za pomocí špekovytlačování připomene, jak vlastně funguje Špekáčkův zákon, čiliže špek nepohltí věci v okolí, nýbrž je vytlačí do volného prostoru. S následným pádem na zem.





Na všem oblečení máte gratis zateplenou vrstvu navíc,
což se v zimě náramně hodí.

Každopádně byste při výběru kočky měli myslet na to, jaká barva převládá ve vašem šatníku. My jsme to moc nevychytali – u nás je v kurzu černá, jenomže murišované kočičí chloupky jsou na černé vidět asi tak, jako jsou vidět murišované kočičí chloupky na bílé. (Když k tomu připočtete dvojnásobné množství chlupů psích, které jsou v odstínech od krémové po zrzavou, tak vám z toho jednoznačně vyjde vcelku přesný obrázek o obsahu našich šatních skříní.) Ale tak… takové ponožky, se kterýma celý den chodíte po bytě před tím, než se rozhodnete povysávat, většinou večer hřejou třikrát tolik. Což je výhoda. Hlavně v zimě.



Víte,
jak chutná kočičí žrádýlko.

Kdo by totiž odolal té vůni! Já osobně jsem baštila kočičí (i psí) granule už jako malý špunt. Tam se to bralo logicky – když oni mě (sežrali jogurt/piškoty), tak já jim (sežrala granule/konzervu). Ovšem jako dítě jsem nikdy svoji žrací pomstu nedotáhla k takové dokonalosti, jako kočky či pes vůči mně. I teď by se mi občas hodilo mít takový apetit, jako ti dva murišci. Za takovou šunčičku, která ve zlomku sekundy zmizí z rohlíku teleportem přímo v kočičím žaludku, mám chuť se pomstít vyjedením granulí z obou misek. Ale on si to člověk při prvním křupnutí rozmyslí, páč takové kočičí granule s lososovým olejem… řeknu vám, pobraly docela dost té rybí chuti. A navíc to není slaný, žejo. Za to takové kapsičky s kuřecím masem a špenátem/rajčaty/mrkví/rýží, kde se cena za kus pohybuje okolo 30 korun ve slevě, to je plnohodnotné člověčí jídlo. Jednu takovou jsem s Dorísem snědla napůl. Fakt šmakovalo. Oběma.



Máte o zábavu postaráno, máte co fotit a natáčet,
máte o čem mluvit a o čem psát.

Má cenu se k tomu vyjadřovat víc? Telefon máte věčně zaplácaný kočkofotkama – kočka spící na klávesnici, kočka spící na stole, kočka spící na polici, kočka spící na posteli, kočka spící v oblečení, kočka spící na gauči, kočka sedící na okně, kočka lovící druhou kočku (při těchto situacích je super to video, no), kočka sedící na reproduktoru, kočka rozvalující se ve psím pelechu (při čemž se pes s velmi smutným výrazem choulí pod stolem na zemi), kočka ležící na vašem klíně, kočka sedící na polici, kočka sedící ve dřezu, kočka, kočka, kočka, pes, hezký západ slunce, kočka, kočka, kočka…



Nemáte šanci zaspat,
a pokud se vám to někdy podaří,
tak vám ráda půjčím Doriana Budiče.

Nevím sice jak, ale moc dobře ví, že za patnáct minut vám bude zvonit budík, a proto se začne snažit minimálně s dvacetiminutovým předstihem. Mňančení za dveřmi, škrábání na dveře, hlasitější mňoukání, lehce procítěné vytí a nakonec serenáda smíchaná s pazvuky vytáhnutými někde ze špičky ocasu. Pak už ve vás vaří krev, i když jste ještě před chvílí drkotali zubama, napůl mrtví tedy vstanete a otevřete kočce dveře. Na budík se po předešlých zkušenostech ani nedíváte, protože moc dobře víte, kolik je hodin. Přesně na minutu. Snažíte se co nejrychleji zapadnout do měkkého pelechu. Radost z rychle odvedené práce záhy vystřídá boj o život. Šest kilo je šest kilo. A šest kilo na krku/hrudníku/močovém měchýři, takhle hezky po ránu, to je prostě na ránu. Nebo na udušení, zástavu srdce a pročůranou matrac.




Vlastníte originální předehřívač
klávesnice u počítače.

Jak bylo již řečeno, že nejste nikdy sami, tak to platí především pro chvíle u počítače. A hlavně nemáte šanci trpět na studené prsty u rukou. Ty na nohách vám klidně můžou upadnout, protože kočka moc dobře ví, že prsty u nohou nejsou pro naservírování konzervy/kapsičky/granulí vůbec potřebné. Stačí ty na rukách, takže se bude snažit vám za každou cenu ty drahocenné prstíky řádně zahřívat a při tom vám pomůůůů§že eleghtjantně dopoůlkpppsat veledůležýýitýááá e-maqwqil. Totiž aby zbylo víc času na hraní nevinné hry Kdorozseknevícbezbrannýchprstů. A na jídlo. Hlavně na to jídlo, mňáááu!



Zažijete, jaké to je doma nahánět živou myš,
krtka či hraboše.

A odstraňovat ty mrtvé ze všech možných i nemožných koutů a koutků. K tomuto se, mimo jiné, váže jedna úžasná příhoda. Není sice přímo spjata s Doriánkem či s Síbou, ale s jednou mícou od našich. Ta totiž přinesla oknem do ložnice krtka. Živého. Lidi, nevěřili byste, jak dokáže být takový slepý krtek rychlý a hlasitý. Za šíleného řevu totiž před kočkou utekl pod skříň, kde se vyloženě snažil, chudák malý, zahrabat do koberce. Nastalo tedy velké stěhování ložnice a lov na krtka. Chvíli sice neúspěšný, ale po pár desítkách minut byl již krtek uzavřen v papírové krabici s dírkami. Jelikož moje drahá maminka zavelela, ať krtka ještě nepouštíme, dostal se krtek v krabici do trouby – hezky ji přivřít, ať je v bezpečí, a taky ať má vzduch k dýchání. A šli jsme nahrabat hlínu s žížalama do plastové krabice. Nějaký kamínek pro efekt, trs trávy, ať to nějak vypadá. Po chvíli jsem přišla domů, bezmyšlenkovitě si nalévám pití a vyděsí mě příšerné škrábání. Pár sekund mi trvalo, než jsem se zorientovala, abych pochopila, co se tady děje. Krtek v troubě. Záhadným způsobem se dostal z papírové krabičky a snažil se zahrabat do kovové trouby. Zvuk skoro jako z hororu... Dál už se mi ani nechce psát o tom, kolik myších mrtvolek jsme měli v létě denně na chodbě, či kolik živých rejsků a myšiček jsme honili po celém domě…


• • •

A jen takový poslední dodatek – občas vás lidé podezřívají, že jste snad EMO, neboco. Jakože, víte, ty krvavé šrámy na zápěstích, krku, obličeji, do půlky lýtek…

Co z toho všeho vlastně vyplývá? Že kočka, byť má jedno či dvě oči, je ideálním společníkem pro život! Protože tolik toho nezažijete během jednoho dne (a to není sranda, všech deset bodů v jednom dni může být vcelku pravidelná situace) ani s nejbláznivějším kamarádem!

středa 21. února 2018

Nový kamarád

Kéž bychom měli větší byt
Občas je zapotřebí udělat si v životě nové kamarády.

Opravdu.

Nejlepší je zcela náhodné setkání ve vesnici zasypané sněhem, v čase nikoho, v zimě a podivném odpoledním splínu. Jeho nenadálá přítomnost mi téměř vehnala slzy do očí, tak nádherné zvíře! Když se na mě podíval, skot jeden skotský náhorní, věděla jsem, že tohle je na celý život.

Opravdu!

Jen se přesvědčte sami.


Přítel do sychravého počasí
Kdybyste si tak mohli sáhnout na jeho hebký čumák, tak jako já, pochopili byste. Když mi pak jemně zafuněl do dlaně, bylo mi blaho.

Ale teď doopravdy. Kéž bychom měli větší byt – hned by totiž, rozkošňák, bydlel s námi.




Prochodíme boty
Minulý víkend jsme se totiž byli projít. Opět a zase. My když v zimě nevíme co by, nazujeme pohorky a jdeme si rozbít hubu na zmrzlý uježděný sněh. Přesně takhle trávíme zimní víkendy – testováním kluzkosti letní podešve pohorek, vysypáváním sněhu z bot, po koulování případně i ze spodního prádla (a to fakt studí), rozehříváním polozmrzlých prstů na rukou, nebo třeba jedením sněhových koulí. (To teda dělá jenom Rusochlup. Zatím. Kdo ví, kdy přijde podobná krize i na nás...)

Destinace ale byla jasná – chce to někam, kde bude posněžené. Čili cokoli v rozumné dojezdové vzdálenosti z našeho Srdceměsta, a hlavně alespoň o pět set metrů nad mořem výš. Zadařilo se, cíl cesty byl stanoven. 

Během cesty jsme měli krásné jarní dopoledne. Sluníčko, azuro, zelené louky. Pak střih, vyjeli jsme kopec, a byla zima. Třeskutá. Silnice zasypaná sněhem, stromy oblečené v bílý apartní šat. Nádhera. Po chvíli kochání se přišlo menší zklamání. Silnice suchá, sjeli jsme kousek do údolí, stromy už byly nudně stromové. Zaparkovali jsme smykem, vylezli jsme s auta, a málem nám zmrzly zadky. Psí bestie byla vypuštěna ze spárů čtyřkolého kufru a začala létat a téměř způsobila davové šílenství.



Přioblékli jsme ještě jednu svetrovou vrstvu, nasadili čepice, rukavice, a šlapem.



Ohoho, zima!
Překvapení
Prvním překvapením byl klid. Druhým krásné výhledy. Třetím úžasná příroda. Čtvrtým přívětivá vesnice... 

"Jé, hele, to vypadá jak salaš pro ovce, ale má to komín."

Koukám na onu malou stavbu a začíná mi to docházet.
"Kruci, to je sušárna! To je přesně ta sušárna, jejíž fotku jsem před pár dny dávala na vizitku pro Zlínsko a Luhačovicko. Fíha. Někde tu musí být i statek ve Vlčí, takový krásný domek... jojojo, to je přesně ono! Boží."


Ve Vlčí


To bylo překvápko. Kochali jsme se úžasnostmi kolem, Rusochlup kňučel na kavkazskou pasteveckou psici – ta byla naštěstí jen za plotem. Nevím, jak bychom jí v případě střetnutí čumák na čumák dostávali Rusochlupa ze stoliček. Asi těžko. 

Dalším překvapením byl již výše zmiňovaný kamarád do sychravého počasí. Ono se nám zatáhlo, obloha zbělala, a docela foukalo. To ovšem nic neměnilo na nadšení z toho hebkého teplého čumáčku. Ňuf.

Až jsem byla psychicky připravená opustit mého nejhebčího kamaráda, překvapila nás útulna pro pocestné. I s lucernou! Aneb jak využít starou rozpadající se autobusovou zastávku. Krásné.


Útulně jsme pocestovali
Bláznivý  pes
Občas jako když se ze řetězu utrhne. Tolik radosti z toho, že se může válet ve sněhu, chytat a následně žrát kusy sněhu. Tolik! Létat s klackem v hubě a podrážet nám kolena. Omotávat mi nohy pětimetrovým vodítkem. Dělat baf na ovce. 

Tolik radosti, když jsme potkali štěně vestaje. Už hledáte vestaje na googlu? Vestaj je, dámy a pánové, vesnické tajemství. Každopádně vzezření uštěkaného a vrčícího odrostlého štěněte prozrazovalo nějakého bull-předka. Možná i bull-zadka, to ale není tak podstatné, jako holčička, která s ním byla na procházce. Křičela na něj tak hystericky, že jsem měla chvíli pocit, že ani nemluví česky, nýbrž nějakým mně neznámým jazykem. Nakonec jsme jí porozuměli pár slov – okamžitě, ke mně, přestaň. To vše žvatlavě a hystericky. Mám pocit, že u toho i prskala. Ale jinak dobrý, černý ďábelský vestaj se nás nejspíš bál víc jak my tři jeho. Na prosbu "táhni do haj*zlu" vzal do zaječích. Ale měl tolik hrdosti na to, aby nás pak ještě notnou část cesty sledoval. Jakože – když jsme se otočili, tak se zastavil a toužebně se díval do dálky. On nic, on muzikant. 

A nebyla by to úspěšná procházka, aby se nepovedlo pár fotek do booku naší ušaté modelky.


"Moje království, Hromada klád se to jmenuje."


"Tady jakože vůbec nepózuju. Je to jen dokonalá momentka!"


"Moment, to divný zvíře nás jako pořád sleduje?"

Fyzička zůstala v minulém roce
Pekelně jsme si zafuněli do kopečka – tak, jak jsme se ladně klouzali půlku cesty dolů, tak jsme již méně ladně lezli půlku cesty nahoru. Až jsem ze sebe musela shodit několik vrstev, protože jinak bych se na místě vypařila. Pes na sobě pochopitelně nedával znát jakoukoli námahu a po zdolání zákeřného klouzajícího kopce by si dal klidně ještě půlmaraton. Občas k neuvěření.

Naše fyzická zdatnost usnula někde mezi vánočním cukrovím. Především ta moje, ta má pořádně tvrdý spánek. Bude mi asi chvíli trvat, než mi přestane taková desetikilometrová procházečka dělat problém... Někdy na podzim by se to mohlo zlepšit. V tomto období se dostáváme na nějakých dvacet až třicet kilometrů, které jsme schopni bez úhony zdolat. A proč? Přece proto, abychom na nový rok začínali od znova!


Povinné rodinné foto
(Než jsme to vyfotili, tak jsem vykoukala tu díru do sněhu...)

Malá poznámka závěrem. Vidíte tu žlutou bundu? Pokud nakupujete 90 % oblečení v second handech, jako já, tak vás to nadchne stejně, jako mě. Ta úžasná žlutá bunda totiž stála 15 korun. Slovy patnáct korun! Není to úžasné? Já si myslím, že je. A moc.

sobota 10. února 2018

Pro zvířecí miláčky všechno



Kupujte!
Zverimex. Internetový obchod. Vše je plné úžasných drobností i velikostí, které jednoduše musíte svému čtyřnohému milovanému pořídit. Hračky, pelíšky, stovky, tisíce. Všechno to letí oknem.

A poté do koše.

Míček, který je nezničitelný. Žádný pes, jenž jej testoval, míček nerozkousal. Nojo, ale to se nezmiňují o tom, že míčky dvacet v průměru dávají na testování psům dvacet od pacek po uši. A světe div se, oni ho opravdu nerozkoušou. Páč přece nejsou had, který si dokáže vykloubit čelist z pantů, aby pozřel něco, co má větší průměr těla, než je jeho vlastní. A vy takový míček pro svého ničitele s radostí zakoupíte, a poté jen sledujete, jak v následujících třiceti sekundách váš milovaný čtyřnohý cupuje vašich těžce vydělaných pět stovek.

Myška na klíček, vaše kočka ji bude milovat. Ne, to se vážně nestalo. Kočky se podívaly na ni, na mě, a myslely si něco o prdeli. Pak přišel Rusochlup a na jeden přežvyk bylo po samochodící myši.


Spát na hromadě oblečení na stole? Nebo v míse s ovocem? A kde je jako problém?


Veškeré kupované hračky jsou k prdu. Buď je ten zvěřinec za pár minut zničí, nebo si jich nevšímá. Ale takové ponožky, kulička z alobalu, klacek, tvrdá kůrka chleba, tři dny postrádaná gumička, krabice od pizzy, to všechno je lepší než myš naplněná šantou kočičí s apartním péřovým ocáskem. Všechno, i flegmatická kočka, je lepší než kožený míč na házenou, než obří tenisák, než úžasný plyšový fialový mrož.


Pan Mrož vydržel pár dní. Pak ochotně odevzdal své tělo celému bytu.

Idylka. Dennodenní.
Ten pocit radosti, když koupíte svým dvěma muriškám úžasné škrabadlo, tři metry vysoké (do stropu mu teda u nás chybí ještě třicet čísel, takže jsme se nevyhnuli přivrtávání každého patra… ale o tom jindy), naprosto dokonalé, a ještě ve slevě! Za krásné tři tisíce i s dopravou.

Nádhera.

A kolikrát ho ty dvě kočičí mrchy použily? Ze dvě sekundy každý týden, když si teda jako jdou zkusit škrábat dráby na tu divnou věc – protože postel, vaše nová židle k počítači za pět tisíc, futra (!!!), nohy od stolu, případně vaše nohy, to všechno je lepší škrabadlo, než-li to škrabadlo, co se přeci za škrabadlo jenom vydává. A hrdě se tyčí uprostřed obýváku do stropu. Jen tak, vůbec nezavazí. Vlastně ho všichni milujeme, kromě koček.


Totiž, u zvířat platí základní pravidlo – všechno, co najdu sám, je milionkrát lepší než to, co mi koupí dvounožec.

A co teprv pelíšky. To není zvlášť levná záležitost a proto jsem se již poučila z dřívějších chyb a nic tomu podobného nekupuji. Žádné proutěné košíčky vystlané paměťovou pěnou, žádné chladící pelechy na příšerné letní dny. Protože kdybych těm našich milovaným čtyřnohým měla pořídit pelechy za tisíce, a potom si všimnout naší malé Histerky, která spokojeně spí v mokrém dřezu, tak mě asi trefí šlak.

Pelíšek pro psa naplněný kuličkami. To zní jako jeden velký průser. A pokud si to nemyslíte teď, pochopíte to tehdy, kdy budete mít kuličky všude. Na psovi, kočkách, i na stropě.



Krabice. 
Kočičí svatyně, za cenu poštovného a balného.

Kočka a krabice. Kočka v krabici.

To musí znát každý.


Zkoušet, jestli bude kočka v krabici mrtvá nebo živá nebudu. Mě stačí chvíli uvažovat nad tím, jestli jsem já mrtvá nebo živá, když vidím, že krabice v krabici v krabici, s ultrastarým proslintaným polštářem navrch (byť má teda alespoň nově ušitý potah), je kočičí svatyně. Krabice v krabici v krabici, která stojí v těsné blízkosti již výše zmiňovaného třímetrového škrabadla, to je modla. Nesahat!

Karton zkrátka vládne světu. Psímu, i kočičímu.

Pes totiž kočkám ty krabice likviduje. Místo mě. A já se alespoň nemusím cítit špatně.



A co teprv papírová taška. To je slast.


Rada závěrem
Ať neutrácíte, ráda se s vámi podělím o léty prověřené hračky a pelíšky. Opravdu, i když se vám ten designový pelech pro vaši nahatou kočku hodí do designového obýváku, vykašlete se na to. (Nebo se pak budete radovat pouze z toho, že vaše kočka nový pelíšek za dvě a půl výplaty použila jednou. Jako záchod.)

Nejlepší kočičí hračky – kulička z alobalu, gumička, kus sušené kytky, starý pásek od hodinek, psí ocas, živá kočka, palec u levé nohy spícího člověka, oční víčko, neuvařená špageta, kus drátku, kaktus, nová role papírových utěrek.

Nejlepší psí hračky – klacek, vlastní ocas, lidské ruce, klacek, polštář, týden staré ponožky, živá kočka, spící kočka, můj oblíbený (jediný) plyšák, kočičí ho*no, krabice od pizzy, jakákoli krabice, krabice ve které spí kočka. Klacek.

Nejlepší kočičí pelíšky – jakýkoli kus papíru umístěný kdekoli, krabice jakékoli velikosti, mokrý dřez/mokré umyvadlo, váš obličej, klávesnice, talíř přichystaný k servírování jídla, koš s vypraným prádlem, košík plný dámských kalhotek, váš polštář ve chvíli, kdy na něm máte hlavu, jakýkoli lidský klín, právě čtená kniha, papírová/igelitová taška.

Nejlepší psí pelíšky – gauč a vaše postel, víc netřeba, fakt.

Máte také nějaké zaručené rady? Která hračka a který pelíšek vede ve vaší domácnosti?

středa 31. ledna 2018

Srdce v papíru



Srdce v papíru, přesně na míru. Už ani nevím, jak se staré, ale vzhledem k tomu, že jsem jej našla v bloku, který jsem dostala asi před sedmi lety... tak už mu pár let bude.

čtvrtek 25. ledna 2018

Javořinské plnotučné mléko

Ideální počasí
Chodíte rádi ven? Předpokládám, že se řídíte dle počasí, které venku panuje. Je krásně, svítí sluníčko, hurá do víru přírody. Hurá našlapat pár kilometrů, pokochat se krásnými výhledy a doplnit vitamín D. Nebo to děláte obráceně – tak jako my? Totiž, když o víkendu ráno vyhlédneme z okna a vidíme, že hustě sněží, už nazouváme pohorky a letíme někam do sněhu. No a potom si neužíváme sluníčka, krásné výhledy, ani nedoplňujeme vitamín D. Většinou totiž vidíme velké kulové, mrznou nám prsty na rukou a pak u auta ždímáme ponožky. Ale celou tu krásnou přírodu máme většinou sami pro sebe! A za to to stojí.


Plnotučné mléko
Přesně to jsme viděli, když jsme šlapali na Velkou Javořinu. Všudypřítomně rozlité plnotučné mléko. V jednu chvíli jsme ani nevěděli, kde jsme a kam máme jít – to když jsme se ocitli kousek od vrcholku, kde byl už jen holý kopec a zrovna šlo vidět jen tak na dva metry. Ještě že existují ty chytré telefony a na nich chytré aplikace, jinak tam bloudíme doteď.

První zastávka. Zrovna jsem se cpala čokoládovou tyčinkou.

Modelka Rusochlupka, no ne?

"Počkej, chci vás vyfotit!" "Co? Prd slyším, ten sníh moc křupe..."


...právě začalo ubývat viditelnosti.

Jediný orientační bod mléčně daleko.

Asi tu bývává hezký výhled. Někdy. Bez mléka třeba.

A víte, co je na vrcholu Velké Javořiny? Vééélikánský vysílač. A to jsme tak na telefonu študovali, jestli už jsme teda nahoře, a jako můžeme někudy jít dolů. Dle map a GPS pozice vše odpovídalo, no ale kde je ten vysílač? Všude bílo, vysílač nikde – pak zafoukalo, a nekecám, my jsme od něj stáli pár metrů. Pravda, říkali jsme si, co to je za divný zvuk, který do přírody moc nepatří. A pak fouklo znovu, a bylo po vysílači. 

Krásná procházka to byla. Jako vážně :)


pondělí 15. ledna 2018

Lehké pondělí

Jako beránek, jako beránek!
Pondělní ráno bylo stoprocentním opakem slova lehký. Jenomže tu nechci nadávat, tak jsem se snažila najít alternativu ke slovu, které provázelo celé mé ráno. Lehká děva. Ta byla první, která letěla z postele. Tedy – z úst.


Od té doby, co mám doma psa, kocoura, kočku a přítele, mám pocit, že v mém životě probíhá denní nácvik pro povolání Maminka. Jen taková poznámka pod čarou… tedy mezi tečkami.



Lehká děva, zavři tu hubu, ty uřvaná příšero! To letělo směrem k Tůčkovi. (Asi bych měla sepsat i podrobný tahák, kde budou všechny možné zkomoleniny již jednou řádně zkomolených jmen mých milovaných.) Vstala jsem kdovíkdy, za černočerné tmy, poslepu jsem nakrmila ty dva umňaukané hladové krky, a ponaučená ze všech těch dnů předchozích, jsem se, bez obeznámení se s nynějším časem, opět zakutala pod peřinu. Mohla jsem ležet tak, um, dvě minuty? A další řev. Tentokrát to byl budík…

Lehká děva.

5:30, stále potmě a poslepu hledám ponožky. Chci toho moc, když předpokládám, že v mých úhledně smotaných ponožkových balíčcích budou vždy dva stejné kusy? Vzdávám to a odnáším si celý košík ponožek hezky do kuchyně, rozsvěcím a hraju si na Popelku.

Další takový. Vypadá nevinně, co?
Tak ty, lehká děva, budeš ještě řvát? Špek mi sedí za zády a neúnavně rozeznívá své hlasivky. Stále pokouší moji trpělivost. Každý den mu slibuji, že jakmile mé nervy nevydrží ten neustálý nápor těchto libých tónů, tak ho sypu do přepravky a jedeme za pánem doktorem, který mu už navždycky deaktivuje zvukový aparát.

Cibuli mezi tím popadne psotník, byť je to kočka. Létá jak střelená, cupuje ponožky a snaží se dostat příval energie z brzké ranní snídaně do každého zákoutí bytu. Daří se jí to perfektně, ostatně tak jako každé ráno. Po pár dalších lehkých děvách si stihnu kousnout do buchty a zapít vydatnou snídani hltem vody.

No moment, vy dva! Tohle, lehká děva, teda ne! Je kolem 6:00 a já se snažím rozehnat stupňující se kočičí bitky. Pes po celou dobu chrápe zabořený v gauči, joo, to se někdo má. Cibule už se klidí do ústraní, ovšem darebný a kdovíčím poháněný šestikilový kolos se rozhodl, že teda jako jo, dneska ráno se budou dít věci! Atakuje Jednoočku všude – na stole, ve dřezu, na lince, v talířku s mojí snídaní, která následně letí na zem a u níž se z nikama a neslyšně zjevuje pes, který ji nakonec snídá místo mě.

Rusochlup se opět odporoučel do měkka a tepla gauče.

Po chvíli jsem si při česání mých ultrasuperjemných vlasů všimla, že mám u levého ramene zbrusu nový dredík. Hodí se sem lehká děva. Vystihuje situaci i to, jak moc to bolelo. Díky ničení hřebenu jsem se jako každé ráno, kdy jedu do práce, tak trochu zpozdila. Ještě, že mi jede autobus o třičtvrtě a následně i v celou. Víceméně na to celé ráno spoléhám.

Po dalších pár lehkých děvách – při hledání krabičky na oběd, při zjištění, že je venku jeden stupeň, při chytání litinové konvičky v letu ze stolu směrem k zemi (byla poháněná kočičí silou, lehká děva), se konečně oblékám a odcházím. Také jsem si lehkou děvou přizvukovala ke klapotu podrážek na chodbě, protože už zase bylo o pár minut víc, než jsem předpokládala. Jak se vůbec stane, že se člověk podívá na čas a je dejme tomu šest dvacet. Podívá se ihned poté, co vezme do ruky tašku a postaví ji na botník. A je šest dvacet jedna. Vše v pořádku. Jenomže pak se během minuty obuju a hodím na sebe do té zimy ještě nějakou vrstvu, jednu minimálně, podívám se na čas a ten vítězoslavně ukazuje šest třicet dva. Jak, lehká děva, jak?

Je to jasné, umím cestovat v čase. Ale vždycky jenom tak, aby mi to nevyhovovalo.

Práce, práce, práce. Oběd.

Lehké děvy se z mého slovníku vytrácí vlastně ve chvíli, kdy vstoupím do studia. Tam jsem za slušňáka, a potom mám pocit, víte, že si to musím vynahrazovat doma.

V tom ranním lehkém shonu jsem si zapomněla (mimo jiné) uvařit kávu. Nedokážete si představit, jak moc jsem v práci po obědě usínala. Koukám do počítače, očíčka sa klíží, jedna ruka na klávesnici, druhá na myši, uvolňuji svaly… buch, ruka s myší mi vyletí směrem vpravo a trefí tiskárnu, s děsem poté zjišťuji, že jsem rukou druhou napsala báseň o dvou písmenech a pár mezerách. V tu chvíli mám lehkou děvu na rtech, avšak mlčím jako hrob.


Slušňák, Nýno, v práci jsi slušňák.


Vlastně ještě nedávno, rozumějte tak dva roky zpátky, jsem byla taká zakřiknutá, že mi ani sprostá slova nešla vyslovit. Naštěstí (asi?) jsem tak nějak dospěla, a dospěla jsem k názoru, že sprosté slovo je leckdy omnoho lepší, než být zticha naštvaná. Bum prásk, uvolní to napětí, znatelně vás to zklidní… nebo taky ne.


Ale nechej toho, Toničko, chtěla jsi mluvit o vydařeném pondělku.


Protože tohle pondělí, na rozdíl od ostatních, bylo vlastně vydařené! Kromě koček, zástupů lehkých děv (vykřičený dům bych si mohla otevřít, a slušně by mi vynášel!), a koček, a budíku, to bylo úplně krásné pondělí. A bez té zimy ráno bych se ještě obešla. Proč krásné? Protože se mi nestala žádná katastrofa, žádná nepříjemnost, jak tomu většinou ráno rádo bývá. Někdy mi totiž už od božího rána na hlavu padá hnůj. No a já, popravdě, hnůj moc ráda nemám.

Zase jsem to zakecala a ztrácím se v již ztraceném textu. Jde to vůbec? Jde, jsem zářný příklad. Měla bych to doplnit ještě o nějaké katastrofické scénáře, které se odehrály v méně vydařené pondělky, jenomže teď už mi to nemyslí, protože je tak moc krásně… sluníčko mě oslepuje za oknem autobusu a já pomalu upadám do medvědího spánku. S kočičkama na triku.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

sobota 6. ledna 2018

Milují a nenávidí

Láska a nenávist.

K vodě.

Aneb Jak to u nás vypadá, když je z nějakého důvodu potřeba vyprat zvěři kožíšek.

Divíte se nad důvody? Je to zcela prosté.

U psa je to asi nejprostší. Když se totiž Mazlovič rozhodne, že se vyválí v té chudince měsíc mrtvé rybě, tak se to většinou nevyhnutelně stane. A to pak doma nechcete čuchat rybinu k snídani, k obědu a k večeři. Radši toho milovníka vody nacpete do sprchy a užijete si trochu srandy.

U Špekomila se křest vodou prováděl myslím jen kvůli nezvaným návštěvníkům v kožichu, které si přinesl z nějakých nočních pletek s nevycválanými kočičími slečnami ulic.

Jednoočka si koupání užívala asi víckrát, ovšem nejvtipnější důvod mytí kočky byl ten, že vlezla do záchodu. Totiž, Cibule Jednooká se vody nebojí.

Ale ke všemu se dostaneme.

• • •

Ztělesněná spokojenost

Rusochlup Mazlovič
, psí vodomil, byl vždy do sprchy cpán pod tlakem. Paradoxně. Venku je schopný vyráchat svůj světlý chlup v jakémkoli blátě (když zrovna není po ruce průzračně čistá voda), jelikož bláto se vodě velmi podobá, žeano. Většinou až do té doby, dokud chudák pes nezjistí, že v té hnědé kaši nejde plavat, vypadá naprosto spokojeně. Po takovémto zábalu si jej lidé pletou s liškou již oprávněně - zrzavý hřbet a černé nohy. Když je ovšem vůkol nějaká vodní plocha, je námi většinou hojně navštěvovaná. Třeba takový pokec u vody je s blížícím se létem velice příjemný. Především je tedy doprovázen žbluňkáním psa, který jako pokažená páska neustále opakuje to samé - voda, klacek, ven, voda, klacek, ven. Vážně, vodu miluje, jen tedy ne tu domácí. Mám pocit, že je pro něj voda z kohoutku prostě až moc čistá.

• • •

Voda a Špekomil, tak tady to funguje naprosto typicky. Voda a kočka, nejde to dohromady. Čirá nenávist a čiré zlo. Průzračné zlo a až ďábelsky nasraný kocour. Určitě znáte nějaká videa, kde kočka vyluzuje zvuky takové, že máte pocit, že to nemůže být kočka. Jenomže ona to kočka vážně je. A opravdu dokáže vysoukat příšernosti až někde z posledního chloupku na konci ocasu. Vždy se musím do koupelny zavřít, nejlépe se i zamčít a požádat někoho, aby dveře z druhé strany zabarikádoval veškerým vybavením bytu (včetně obývákové stěny od sousedů). Ve chvíli, kdy se Špekísa dotkne první kapka vody, nastává boj o život - můj, né kocourův. Po několika neúspěšných pokusech se svlékám a jdu se s kocourem sprchovat taky. Držím ho v náručí a smývám z něj i ze mě odblešovací šampon. Vždy mám pocit, že je to mé nejdelší sprchování se v životě, a to vlastně ani nejde o mě. Z koupelny odcházím mokrá, celá od chlupů, bez energie a se spoustou krvavých šrámů na těle i na duši. O pár litrů krve lehčí a s prasklou žilkou v oku. Tukís mě většinou nenávidí až do chvíle, kdy mu nasypu misku granulí. Víte… v našem vztahu prochází láska žaludkem. Kočičím. (Bohužel nemám žádnou fotku, ale ono je to asi docela logické...)

• • •

Nejlepší pelíšek. Hlavně ale hezky do mokrého, nejlépe ihned po doumývání nádobí.
Inu. Jednoočka a voda? To je taky něco. Na to, jaký je ta kočka ďábel (momentálně se mi lísá o obličej a tak trochu se mi zdá, že její vrnící systém za chvíli těmi silnými vibracemi zkratuje), vodu opravdu miluje. Ještě jsem to nikdy nezažila, a že mi v koupelně rukama prošlo už dost koček. Tohle je zážitek jiného druhu. Představte si situaci - napustím kýbl přiměřeně teplou vodou, přidám mydlinky, ze skleničky vína se na mě odráží blikotání plamínků vonných svíček, beru vrnícího ďábla a s laskavými slovy ho vkládám do vody. Nereálné? Ale kdeže. Kočka spokojeně sedí v kýblu, přední packy opřené o okraj, zádíčka jí masíruji šamponem a ona slastně přivírá to svoje jedno očko. Kdyby mohla, jistojistě přivírá i to druhé. A vrní. Pořád. A neustále. Po takto vydařené romantické koupeli se ke mně lísá ještě víc, nechá se do sucha utřít čerstvě vypraným měkoučkým ručníkem a poté mi spokojeně spí v klíně. Idylka. Je mi jasné, že si myslíte, že jsem si to vymyslela. Je tedy fakt, že svíčky většinou nezapaluji a víno si také nenalévám… ale ostatní je do puntíku pravda. Chcete víc důkazů?
To se takhle člověk sprchuje a do sprchy za ním přijde Jednoočka a pohoda. Sedne si a honí kapky vody stékající po stěně sprchového koutu.
To takhle člověk myje nádobí a kočka mu přijde pomoct, pozorně sleduje, jestli to děláte dobře a až je dřez prázdný, vytře jej kožíškem do sucha, protože mokrý dřez = nejlepší pelíšek na světě.
To si takhle člověk chce ráno opláchnout obličej, a dřív, než vůbec pustí vodu, tak je v umyvadle kočka a kouká do kohoutku, kdy už teda jako konečně poteče ta voda! A pak sedí, úplně mokrá, a snaží se do pacek chytat vodu.
Anebo si na stůl postavím sklenku s vodou. Během chvíle doběhne Cibulička, v tlamičce má většinou kuličku z alobalu (ty u nás jako hračky fakt frčí!) a cudně ji upustí do skleničky s vodou a začíná ta pravá zábava. Lovení kuličky z vody. (Tu sklenku lze s klidem nahradit i miskou s vodou pro psa - to je ještě větší zábavička, páč je přece jen větší a vody je tam víc.)

Víte, jinak jsme všichni ale úplně normální…
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

pátek 5. ledna 2018

Už to umím!

Stěhování už mám nacvičené.

Do svých šestnácti jsem si nedokázala představit, co to je, když se člověk musí odstěhovat. Z domu. Na střední jsem pak ale pelášila značně daleko, a ačkoli jsem se na víkendy vracela domů, vezla jsem si téměř vše s sebou. A nebylo toho málo. Nejvíc krabic zabraly knihy, bloky, papíry, barvy a věci tomu podobné. A věci naprosto zbytečné.
Při prvním stěhování jsem měla takové zvláštní pocity, jakože u sebe nebudu mít všechno, na co jsem zvyklá, a co když tuhle věc budu nutně zítra potřebovat? Pravděpodobnost byla samozřejmě nulová. Člověk si po čase tak trochu uvědomí, že víc než polovinu věcí vlastní zbytečně, že se bez nich obejde úplně v pohodě. Že mu vlastně vůbec nechybí. Přesně na to jsem přišla, když sem poprvé opustila pohodlí domova.
Takže.

1. Tetička

Poprvé v šestnácti - to stěhování. Asi na rok jsem měla klid, bydlela jsem u tety, která každý den jezdila do práce do města, kde jsem měla školu. Pokoj jsem měla z bývalé pracovny. Nebo spíše pracovničky. Ve chvíli, kdy se do malé místnůstky, kde se jedna stěna skládala z okna a dveří na pidibalkon, dala postel, malý pracovní stůl a uzounká skříň, bylo plno. Zůstalo místo akorát na to, abych prošla od dveří ke stolu a oknu, nebo se cestou svalila do postele. Kupodivu mi to vůbec nevadilo. Byla to taková moje pidizašívárna.

Na prázdniny jsem téměř vše stěhovala zase zpátky domů. A v září opět k tetě. Jenomže během pár měsíců se změnila situace, a teta se měla stěhovat pryč. V tu chvíli se začalo opět mluvit o intru, ale to jsem taky opět ihned zavrhla, shodila ze stolu, zašlapala a strčila pod koberec.

2. Babička

Nakonec jsem se hezky sbalila a skončila jsem u babičky, sic v malebné vísce, ovšem na samém konci světa. Nestihneš ráno dojít zavčasu kilometr a půl přes les na autobus? No tak sorry, ale další jede až v poledne. A pokud bude mít ten první z dědiny zpoždění, nemáš šanci stihnout navazující spoj v té větší vesnici. Tak buď budeš opět čekat, nebo jdeš pěšky. Byla to legrace. Sice mi opravdu moc vyhovovalo to, že jsem bydlela v přírodě, že bylo pořád co dělat na veliké zahradě a člověk neměl šanci se nudit, ovšem soužití s dědou, kterému nesmíme říkat děda, nebylo jedno z nejpříjemnějších. Jedna taková miniaturní příhodička - na autobus jsem odcházela o půl sedmé ráno, vstávala jsem hodinu dopředu a většinou jsem šla ráno do sprchy, abych nezavazela večer. Oukej, pohoda, všechno klapalo. Až do dne, kdy děda, co mu nesmíme říkat děda, vstal (vlastně jako každý den) levou nohou napřed a ztropil scénu, že zabírám ráno koupelnu. No tak jsem vstávala ještě o půl hodiny dřív, abych neodcházela z koupelny o pět minut dřív, než se on vzbudí, ale abych měla náskok a šla jsem z tama už o půl hodiny a pět minut dřív, než on vůbec vstal. A i tak to bylo špatně, protože jsem zase vstávala moc brzo, a to ho budilo. Člověk se nezavděčí všem, zvlášť né našemu Nedědovi.

3. Dům hrůzy

Inu, nevydržela jsem to moc dlouho a na další školní rok jsem sháněla bydlení, kde se dalo. Nakonec se nám zadařilo sehnat za dobré peníze bydlení u staršího páru (to jsme si původně mysleli). Slibovali, že budeme mít celé vrchní patro jejich domu, kde byl pokoj, obývák, nová kuchyň a nová koupelna. Byl tam sice ještě jeden pokoj, ale tam mají prý uskladněné nepotřebné věci. Nakonec jsme se spolužačkou dostaly jen ten jeden pokoj. Záchod a koupelnu jsme museli používat s majiteli, a kuchyň jsme neměly. Koupelna, to byl velký zážitek. Jako první věc, co jsme udělaly, byl chaotický úklid - nevěděly jsme, co dřív. Jestli drhnout sto let starou vanu, nebo shánět silnou izolepu na kachličky, které na zvlněné zdi držely jen silou vůle (teda nevím čí), nebo prve vydrhnout zem, abychom do té koupelny vůbec mohly vejít. Od té stařičké bělovlasé paní jsme se poté dozvěděly, že se s koupelnou nedělalo nic od doby, co tu byly ty záplavy v sedmadevadesátém. Také jsme se dozvěděly, že ten muž není její manžel, ale její syn. Další podpásovka. Kuchyň jsme tedy vyřešily vařičem, nádobí myly ve vaně, a snažily jsme se přežít - hlavně ten smrad, který ovládal celou chodbu. Když jsem pak pořídila nějakou vůni, díky níž bylo i docela snesitelné zajít si na záchod, či opustit dům, byla mi vrácena zaizolovaná v sáčku se slovy, že strašně smrdí. Ano, lesní ovoce za sto korun totiž smrdí. Stížnosti na nás valily ze všech stran - chodíme moc nahlas, moc boucháme s dveřmi, moc se smějeme, moc škrkáme židlemi po parketách, také jsme si dovolily dát záclony do oken a také jsme ráno šláply do kočičího hovna. Bez dovolení. Hned za dveřma pokoje. Ale pohoda, žejo. Kdo by se rozčiloval. Trochu to přerostlo přes hlavu ve chvíli, kdy jsem jeden den zůstala doma kvůli teplotě, své vlastní. Byla jsem zalezená v posteli a najednou se pomalu otevírají dveře. Nehnula jsem ani brvou a snažila se dělat mrtvého brouka. Vyšlo mi to, ovšem byla jsem docela zděšená. Paní domu se o berli doplazila do schodů, aby mohla zkontrolovat své milované parkety. Naráz z ní byla čilá žínka a bez zaváhání začala prohledávat podlahu a počítat rýhy ve stoletém laku. Pečlivě zkontrolovala snad všechno, co se v pokoji nacházelo. Až nakonec si všimla toho, že - ježíš, v posteli je holka! Sebrala hůlku a metla si to zase dolů. V Domě hrůzy jsme zůstaly do Vánoc, dýl to fakt nešlo.

4. Klášter

V polovině třeťáku jsme sbalily svých pět švestek a se Spolubydlící, s níž jsme se začaly lehce potápět v ponorce, jsme se stěhovaly do Kláštera. Dům, ve kterém bylo pronajímáno celé jedno patro. Patro disponovalo vlastním vchodem, jedním velikým třílůžkovým pokojem, jedním malým dvoulůžkovým a malým jednolůžkovým pokojem, velkou kuchyní, krásnou azurově modrou koupelnou, věčně studeným záchodem a společným obývákem - vchodovou halou. My jsme měly ten malý pokoj, dvoulůžkový. Ostatní pokoje byly prázdné. Bydlelo s námi za tu dobu víc spolubydlících. Třeba jeden týpek, blázen do Lary Croft (jejíž jméno se odkrývalo pokaždé, když se v koupelně zamlžilo zrcadlo), poté vysokoškolačka s chlupatýma růžovýma ponožkama, která byla miláčkem paní domácí a měla celý ten třílůžkáč pro sebe. Měla i televizi! A balkon. A chlupatý ponožky. Jo, a zlomila si nohu, tak jí bylo paní sestřičkou (paní domácí pracovala v nemocnici) pomáháno naprosto se vším. I se soukáním do těch brutálně růžových ponožek. Také v tom jednolůžkovém bydlela taková paní, slovenka, tak čtyřicet roků, stěhovala ji sem její maminka. Naše půlnoční verze zněla tak, že utíká před manželem. Ale kdo ví, jak to bylo. Nojo, ale asi vám pořád vrtá hlavou, proč Klášter - jednoduché. Bylo tam neustále hrobové ticho, čisto, lehce tma a zima i v létě. A hlavně, práh nesměli překročit muži (ten milovník Lary měl sice výjimku, ale nevydržel dlouho…). Neexistovalo - nějaká mužská návštěva, pff! A stejně jich tam bylo, a kolik. Důležité je podotknout, že paní domácí sama pronesla něco jako - budete tady mít klid a ticho na učení, je to takový náš klášter.

5. Proslulý privát


Ač to zní lehce šíleně, tak to vlastně lehce šílené bylo. Nejvíc si v této souvislosti vzpomenu na reakci jedné mladší učitelky z dílen - počkej, počkej, to myslíš tenhle byt? Jak se tam šlo z chodby těma starýma létačkama, modrý koberec tam byl. Tenhle privát? Tam vážně bydlíte? No páni, tak to si pamatuju. Když jsem tu ve škole začínala, tak jsem tam jednou ráno po večůrku šla někoho hledat… ne vážně, vážně to myslíš vážně? Tam to bylo totiž fakt strašný. No vážně jsem to myslela vážně. Byly jsme tam čtyři ženské, dva pokoje, velký obývák s velkým gaučem, mini kuchyň, chodba, koupelna a záchod. Nic tam nechybělo, ba naopak, dost toho přebývalo. Jako například tři ženské, ty tam byly úplně navíc. Kdyby místo nich byli tři chlapi, asi bych na tento privát vzpomínala s radostí a s úsměvy, ovšem moje soužití s ženami, kterým slovo úklid či vaření nic moc neříká, to bylo takové to soukromé do ruda rozžhavené peklíčko. Jak jsem psala v článku o Špekomilovi, tak ta situace s vyhoštěním kocoura se stala právě zde. Mělo to mouchy (tři a dvounohé), ovšem bylo to zatím nejlepší místo, kde jsem bydlela. No… hned po tom srubu u babičky.

Pak skončila střední a já si vezla své dvě tuny věcí opět do rodné hroudy. Hezky poslední prázdniny, protože na výšku jsem už dávno rezignovala. Poté hurá práce a stěhování! Nebo taky nenene, ještě měsíc jsem se mučila s úřadem práce, až na konci září jsem měla práci a byt s Velkým B, který je jednoznačně tím nejnejnej ve všech směrech. Šestý bod v mém životě. Na mapě by to vypadalo docela hezky, ale to vám neposkytnu, to se nebojte. Ještě byste pak chtěli chodit po stopách a v Domě hrůzy by začali profitovat z mé kladné recenze. Nenene.

Byt s velkým B je tedy šestá příčka na mém seznamu stěhování se.


(Ale tohle je ještě docela stará fotka. Měla bych udělat nové!)
Tak jo. Tohle by asi stačilo. Chuťovky z bourání sádrokartonové příčky a další legrace si nechám zase na někdy jindy.

Zase budu otravovat, to se nebojte!
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

úterý 2. ledna 2018

Vzpomínka na březen



Tak si tu tak sedím a vzpomínám na kdysi... a veškeré pocity, popsané níže, se mi vybavují s totální čerstvostí. Až mě to trochu děsí.

• • • BŘEZEN 2017 • • •

Měla jsem vážně skvělý čtvrtek.
Takový ten den, kdy se stane tolik krásných věcí.

Deset minut před budíkem mě vzbudil Špekomil. Řval za dveřmi ložnice, škrábal na dveře, jakože umírá hlavy a potřebuje doplnit tři tuny granulí do všech svých osmi žaludků. Nedobrovolně jsem se vysypala z postele, hodila jsem na sebe župan a šla mu nacpat do krku nějaké jídlo.

Při snídani, kdy jsem seděla zabalená do deky na gauči, srkajíc kakao, jsem si uvědomila, že jdu vlastně k zubařce. Shodila jsem z klína kočky a odehnala pohledem žebrajícího psa, vyčistit zuby, pořádně, vyvenčit psa a minutu po osmé jsem byla v čekárně. Hezky mi to vyšlo.

Zubařů se nebojím, nevadí mi k nim chodit - tedy jen pokud to nejsou sadomasochističtí magoři, kteří mají amalgán místo mozku a vrtání cizích zubů je sexuálně uspokojuje. Přesně taková byla moje bývalá zubařka, jinak si totiž nedovedu vysvětlit tu prasárnu, kterou díky rentgenu odhalila moje nynější zubařka. Všechno špatně, hrozně, zle, ničí vám to zuby, rozpouští se vám čelist, zuby jsou prasklé, trpí, viklají se… při dnešním dvouapůlhodinovém zásahu pro záchranu dvou zubů bylo odhaleno především to, že ty mé šíleně rozvrtané zuby byly vlastně úplně zdravé. Po kazu či poničené tkáni ani památky. Nic. Na to, že mi z těch zubů nic nezbylo, tak jsou zuby zdravé. Hezký paradox, co?

Tedy po skoro třech hodinách jsem opouštěla zubařku, lehčí o tři a půl tisíce. Pusu teď dokážu otevřít o pár čísel víc, tak snad se mi to někdy v životě bude hodit.

Byl krásný slunečný den, teplo, plné náměstí lidí, jé hele, prodávají bylinky! No pecka, tak jsem si koupila šest kousků voňavoučkých zelených potvůrek. Pyšně jsem si svoje nové děti nesla domů, s úsměvem na půlce obličeje, protože tu druhou jsem měla ještě řádně mrtvou.

A doma to začalo.

Překvapení.

V ložnici se Jednoočka činila. Dneska to bylo opravdu pro pláč. Piplala jsem si tři kytičky v jednom větším květináči, čerstvě zasazené. Květináč si hezky seděl na skříni s oblečením. Furt to nezní tak hrozně, jenomže ta skříň je z palet, což znamená, že má mezi prkny díry. A hlína byla všude, jen ne v tom proklatém květináči. Ďábel zasáhl.

Pak musel zasáhnout i vysavač. Než jsem vše nachystala a především, než jsem našla ty rok ztracené sáčky do vysavače, tak mi přestávalo působit umrtvení a pomale, ale jistě, jsem si začínala vzpomínat na ty bezbolestné hodiny v zubařském křesle.

Napadla mě skvělá věc, radši ty bylinky dám do větší plastové krabice a dám je do okna na parapet - mezi dvě okenice, z tama to nemůže spadnout ani při hurikánu.

Vysávám, vysávám, vyklepávám kapsy kabátů, vysypávám hlínu z batohu, plavek, ponožek… najednou mám pocit, že mi v puse vybouchl granát. Všechno to přišlo k sobě a pohyb to vůbec nezlehčoval, ba naopak. Cítila jsem v ústech jak mi buší srdce, celé to bylo znásobené počtem bolavých zubů. Uch, eh. Ve značně rozmrzelé náladě jsem vypojila vysavač ze zásuvky a sunula jsem se k počítači. V hlavě mě strašila představa toho, že je poledne a já mám odpracovat ještě 8 hodin. Chci dovolenou. A chci spát.

V obýváku mě čekalo překvapení.

Bylinky. Hlína. Všude na podlaze a ve psím pelechu, který je krásně chlupatý.

Rusochlup to asi schytal taky, páč měl lehce hliněná záda. Tak jo. Před očima se mi míhaly představy toho, jak tu malou kočičí mrchu držím pod krkem, sypu jí sůl do tlamičky a polévám ji svěcenou vodou, vše za veselé básničky pro vymýtání ďábla. Oukej, znovu zapínám vysavač.

Musela jsem se někomu vypovídat, tak volám mamce. Ve školce měli zrovna oběd. A nějaká děvčica, stejného jména jako já, nechtěla jíst polévku. Tak jsem dostávala instrukce, mezitím jsem vyprávěla o svém úžasném dni, který vlastně sotva začal a do toho všeho jsem si v periferním vidění všimla, jak na okně balancuje karafa s vodou, v níž jsou tři žluté tulipány. Miluju žluté tulipány. Voda z karafy protekla radiátorem, asi jarní úklid, nebo co, Cibulačka jednooká se v duchu smíchem za břuch popadala a pelášila radši někam hodně daleko. Už jsem neměla sílu na to vůbec křičet. Nic, mami, promiň, jdu vytřít potopu.

Seděla jsem na zemi a utírala jsem vše, co šlo. Mé myšlenky na prášky proti bolesti a postel se stupňovaly s každým přejetím utěrkou po radiátoru. Naštěstí mám skvělého šéfa, zahodila jsem utěrku do kouta, v zubech se mi odjistil granát, práskla jsem sebou na gauč s přesvědčením, že si na hodinku lehnu.

Tak jo, jedna úplně úplně nejvíc aktuální sranda - sedím na židli a píšu. Vtipný, co? A na klíně mi leží můj dvacetikilový pes. Vypadá spokojeně a asi neví, že je docela velký, neskladný, že trochu přetéká a že je fakt těžký.

Vrátím se zpátky. Usínala jsem v obýváku na gauči, se psem pod dekou, smotaná, se třemi polštáři pod hlavou a brýlemi na očích. Vzbudila jsem se po čtyřech hodinách, se psem pod hlavou, brýlemi na očích (kupodivu), polštáři na zemi, a s oběma muriškama spokojeně spícíma na hrudi. Na mojí, aby bylo jasno. Nemohla jsem se na ty chlupaté příšerky zlobit, byť to dnes vypadalo jako velmi důkladně promyšlený atentát na vše zelené a živé.

Nechala jsem trochu rozproudit krev, čiliže jsem uklidila vysavač a dala jsem si delší procházku s Mazlovičem. Venku bylo fakt krásně, fakticky fakt.

Aby to nebylo celé negativní, tak ten den měl i jedno pozitivum. Téměř z ničeho nic jsme se s Cecilem, Prvním chlapem a Slečnou dokonalou domluvili, že půjdeme zkusit nějakou asijskou akci do jednoho vcelku milého podniku. Tak povídám, že jako polévečku si dám, tam že nemusím nic moc kousat, jelikož ty zuby fakt bolí. A jak to dopadlo? Nemohli jsme se ani pohnout. Tolik! Dobrého! Jídla! No mňam. Tož aspoň večer hezky suploval to, jaké bylo dopoledne. Teď ale hupky šupky do hajan!

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
Konečně společně © . Design by FCD.