středa 31. ledna 2018
Srdce v papíru
čtvrtek 25. ledna 2018
Javořinské plnotučné mléko
Ideální počasí
—
Chodíte rádi ven? Předpokládám, že se řídíte dle počasí, které venku panuje. Je krásně, svítí sluníčko, hurá do víru přírody. Hurá našlapat pár kilometrů, pokochat se krásnými výhledy a doplnit vitamín D. Nebo to děláte obráceně – tak jako my? Totiž, když o víkendu ráno vyhlédneme z okna a vidíme, že hustě sněží, už nazouváme pohorky a letíme někam do sněhu. No a potom si neužíváme sluníčka, krásné výhledy, ani nedoplňujeme vitamín D. Většinou totiž vidíme velké kulové, mrznou nám prsty na rukou a pak u auta ždímáme ponožky. Ale celou tu krásnou přírodu máme většinou sami pro sebe! A za to to stojí.—
Plnotučné mléko
—
Přesně to jsme viděli, když jsme šlapali na Velkou Javořinu. Všudypřítomně rozlité plnotučné mléko. V jednu chvíli jsme ani nevěděli, kde jsme a kam máme jít – to když jsme se ocitli kousek od vrcholku, kde byl už jen holý kopec a zrovna šlo vidět jen tak na dva metry. Ještě že existují ty chytré telefony a na nich chytré aplikace, jinak tam bloudíme doteď.—
|
| První zastávka. Zrovna jsem se cpala čokoládovou tyčinkou. |
 |
| Modelka Rusochlupka, no ne? |
 |
| "Počkej, chci vás vyfotit!" "Co? Prd slyším, ten sníh moc křupe..." |
 |
| ...právě začalo ubývat viditelnosti. |
 |
| Jediný orientační bod mléčně daleko. |
 |
| Asi tu bývává hezký výhled. Někdy. Bez mléka třeba. |
A víte, co je na vrcholu Velké Javořiny? Vééélikánský vysílač. A to jsme tak na telefonu študovali, jestli už jsme teda nahoře, a jako můžeme někudy jít dolů. Dle map a GPS pozice vše odpovídalo, no ale kde je ten vysílač? Všude bílo, vysílač nikde – pak zafoukalo, a nekecám, my jsme od něj stáli pár metrů. Pravda, říkali jsme si, co to je za divný zvuk, který do přírody moc nepatří. A pak fouklo znovu, a bylo po vysílači.
Krásná procházka to byla. Jako vážně :)
pondělí 15. ledna 2018
Lehké pondělí
 |
| Jako beránek, jako beránek! |
Od té doby, co mám doma psa, kocoura, kočku a přítele, mám pocit, že v mém životě probíhá denní nácvik pro povolání Maminka. Jen taková poznámka pod čarou… tedy mezi tečkami.
Lehká děva, zavři tu hubu, ty uřvaná příšero! To letělo směrem k Tůčkovi. (Asi bych měla sepsat i podrobný tahák, kde budou všechny možné zkomoleniny již jednou řádně zkomolených jmen mých milovaných.) Vstala jsem kdovíkdy, za černočerné tmy, poslepu jsem nakrmila ty dva umňaukané hladové krky, a ponaučená ze všech těch dnů předchozích, jsem se, bez obeznámení se s nynějším časem, opět zakutala pod peřinu. Mohla jsem ležet tak, um, dvě minuty? A další řev. Tentokrát to byl budík…
Lehká děva.
5:30, stále potmě a poslepu hledám ponožky. Chci toho moc, když předpokládám, že v mých úhledně smotaných ponožkových balíčcích budou vždy dva stejné kusy? Vzdávám to a odnáším si celý košík ponožek hezky do kuchyně, rozsvěcím a hraju si na Popelku.
 |
| Další takový. Vypadá nevinně, co? |
Tak ty, lehká děva, budeš ještě řvát? Špek mi sedí za zády a neúnavně rozeznívá své hlasivky. Stále pokouší moji trpělivost. Každý den mu slibuji, že jakmile mé nervy nevydrží ten neustálý nápor těchto libých tónů, tak ho sypu do přepravky a jedeme za pánem doktorem, který mu už navždycky deaktivuje zvukový aparát.
Cibuli mezi tím popadne psotník, byť je to kočka. Létá jak střelená, cupuje ponožky a snaží se dostat příval energie z brzké ranní snídaně do každého zákoutí bytu. Daří se jí to perfektně, ostatně tak jako každé ráno. Po pár dalších lehkých děvách si stihnu kousnout do buchty a zapít vydatnou snídani hltem vody.
No moment, vy dva! Tohle, lehká děva, teda ne! Je kolem 6:00 a já se snažím rozehnat stupňující se kočičí bitky. Pes po celou dobu chrápe zabořený v gauči, joo, to se někdo má. Cibule už se klidí do ústraní, ovšem darebný a kdovíčím poháněný šestikilový kolos se rozhodl, že teda jako jo, dneska ráno se budou dít věci! Atakuje Jednoočku všude – na stole, ve dřezu, na lince, v talířku s mojí snídaní, která následně letí na zem a u níž se z nikama a neslyšně zjevuje pes, který ji nakonec snídá místo mě.
Rusochlup se opět odporoučel do měkka a tepla gauče.
Po chvíli jsem si při česání mých ultrasuperjemných vlasů všimla, že mám u levého ramene zbrusu nový dredík. Hodí se sem lehká děva. Vystihuje situaci i to, jak moc to bolelo. Díky ničení hřebenu jsem se jako každé ráno, kdy jedu do práce, tak trochu zpozdila. Ještě, že mi jede autobus o třičtvrtě a následně i v celou. Víceméně na to celé ráno spoléhám.
Po dalších pár lehkých děvách – při hledání krabičky na oběd, při zjištění, že je venku jeden stupeň, při chytání litinové konvičky v letu ze stolu směrem k zemi (byla poháněná kočičí silou, lehká děva), se konečně oblékám a odcházím. Také jsem si lehkou děvou přizvukovala ke klapotu podrážek na chodbě, protože už zase bylo o pár minut víc, než jsem předpokládala. Jak se vůbec stane, že se člověk podívá na čas a je dejme tomu šest dvacet. Podívá se ihned poté, co vezme do ruky tašku a postaví ji na botník. A je šest dvacet jedna. Vše v pořádku. Jenomže pak se během minuty obuju a hodím na sebe do té zimy ještě nějakou vrstvu, jednu minimálně, podívám se na čas a ten vítězoslavně ukazuje šest třicet dva. Jak, lehká děva, jak?
Je to jasné, umím cestovat v čase. Ale vždycky jenom tak, aby mi to nevyhovovalo.
Práce, práce, práce. Oběd.
Lehké děvy se z mého slovníku vytrácí vlastně ve chvíli, kdy vstoupím do studia. Tam jsem za slušňáka, a potom mám pocit, víte, že si to musím vynahrazovat doma.
V tom ranním lehkém shonu jsem si zapomněla (mimo jiné) uvařit kávu. Nedokážete si představit, jak moc jsem v práci po obědě usínala. Koukám do počítače, očíčka sa klíží, jedna ruka na klávesnici, druhá na myši, uvolňuji svaly… buch, ruka s myší mi vyletí směrem vpravo a trefí tiskárnu, s děsem poté zjišťuji, že jsem rukou druhou napsala báseň o dvou písmenech a pár mezerách. V tu chvíli mám lehkou děvu na rtech, avšak mlčím jako hrob.
Slušňák, Nýno, v práci jsi slušňák.
Vlastně ještě nedávno, rozumějte tak dva roky zpátky, jsem byla taká zakřiknutá, že mi ani sprostá slova nešla vyslovit. Naštěstí (asi?) jsem tak nějak dospěla, a dospěla jsem k názoru, že sprosté slovo je leckdy omnoho lepší, než být zticha naštvaná. Bum prásk, uvolní to napětí, znatelně vás to zklidní… nebo taky ne.
Ale nechej toho, Toničko, chtěla jsi mluvit o vydařeném pondělku.
Protože tohle pondělí, na rozdíl od ostatních, bylo vlastně vydařené! Kromě koček, zástupů lehkých děv (vykřičený dům bych si mohla otevřít, a slušně by mi vynášel!), a koček, a budíku, to bylo úplně krásné pondělí. A bez té zimy ráno bych se ještě obešla. Proč krásné? Protože se mi nestala žádná katastrofa, žádná nepříjemnost, jak tomu většinou ráno rádo bývá. Někdy mi totiž už od božího rána na hlavu padá hnůj. No a já, popravdě, hnůj moc ráda nemám.
Zase jsem to zakecala a ztrácím se v již ztraceném textu. Jde to vůbec? Jde, jsem zářný příklad. Měla bych to doplnit ještě o nějaké katastrofické scénáře, které se odehrály v méně vydařené pondělky, jenomže teď už mi to nemyslí, protože je tak moc krásně… sluníčko mě oslepuje za oknem autobusu a já pomalu upadám do medvědího spánku. S kočičkama na triku.
V tom ranním lehkém shonu jsem si zapomněla (mimo jiné) uvařit kávu. Nedokážete si představit, jak moc jsem v práci po obědě usínala. Koukám do počítače, očíčka sa klíží, jedna ruka na klávesnici, druhá na myši, uvolňuji svaly… buch, ruka s myší mi vyletí směrem vpravo a trefí tiskárnu, s děsem poté zjišťuji, že jsem rukou druhou napsala báseň o dvou písmenech a pár mezerách. V tu chvíli mám lehkou děvu na rtech, avšak mlčím jako hrob.
Slušňák, Nýno, v práci jsi slušňák.
Vlastně ještě nedávno, rozumějte tak dva roky zpátky, jsem byla taká zakřiknutá, že mi ani sprostá slova nešla vyslovit. Naštěstí (asi?) jsem tak nějak dospěla, a dospěla jsem k názoru, že sprosté slovo je leckdy omnoho lepší, než být zticha naštvaná. Bum prásk, uvolní to napětí, znatelně vás to zklidní… nebo taky ne.
Ale nechej toho, Toničko, chtěla jsi mluvit o vydařeném pondělku.
Protože tohle pondělí, na rozdíl od ostatních, bylo vlastně vydařené! Kromě koček, zástupů lehkých děv (vykřičený dům bych si mohla otevřít, a slušně by mi vynášel!), a koček, a budíku, to bylo úplně krásné pondělí. A bez té zimy ráno bych se ještě obešla. Proč krásné? Protože se mi nestala žádná katastrofa, žádná nepříjemnost, jak tomu většinou ráno rádo bývá. Někdy mi totiž už od božího rána na hlavu padá hnůj. No a já, popravdě, hnůj moc ráda nemám.
Zase jsem to zakecala a ztrácím se v již ztraceném textu. Jde to vůbec? Jde, jsem zářný příklad. Měla bych to doplnit ještě o nějaké katastrofické scénáře, které se odehrály v méně vydařené pondělky, jenomže teď už mi to nemyslí, protože je tak moc krásně… sluníčko mě oslepuje za oknem autobusu a já pomalu upadám do medvědího spánku. S kočičkama na triku.
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
sobota 6. ledna 2018
Milují a nenávidí
Láska a nenávist.
K vodě.
Aneb Jak to u nás vypadá, když je z nějakého důvodu potřeba vyprat zvěři kožíšek.
Divíte se nad důvody? Je to zcela prosté.
U psa je to asi nejprostší. Když se totiž Mazlovič rozhodne, že se vyválí v té chudince měsíc mrtvé rybě, tak se to většinou nevyhnutelně stane. A to pak doma nechcete čuchat rybinu k snídani, k obědu a k večeři. Radši toho milovníka vody nacpete do sprchy a užijete si trochu srandy.
U Špekomila se křest vodou prováděl myslím jen kvůli nezvaným návštěvníkům v kožichu, které si přinesl z nějakých nočních pletek s nevycválanými kočičími slečnami ulic.
Jednoočka si koupání užívala asi víckrát, ovšem nejvtipnější důvod mytí kočky byl ten, že vlezla do záchodu. Totiž, Cibule Jednooká se vody nebojí.
Ale ke všemu se dostaneme.
Rusochlup Mazlovič, psí vodomil, byl vždy do sprchy cpán pod tlakem. Paradoxně. Venku je schopný vyráchat svůj světlý chlup v jakémkoli blátě (když zrovna není po ruce průzračně čistá voda), jelikož bláto se vodě velmi podobá, žeano. Většinou až do té doby, dokud chudák pes nezjistí, že v té hnědé kaši nejde plavat, vypadá naprosto spokojeně. Po takovémto zábalu si jej lidé pletou s liškou již oprávněně - zrzavý hřbet a černé nohy. Když je ovšem vůkol nějaká vodní plocha, je námi většinou hojně navštěvovaná. Třeba takový pokec u vody je s blížícím se létem velice příjemný. Především je tedy doprovázen žbluňkáním psa, který jako pokažená páska neustále opakuje to samé - voda, klacek, ven, voda, klacek, ven. Vážně, vodu miluje, jen tedy ne tu domácí. Mám pocit, že je pro něj voda z kohoutku prostě až moc čistá.
K vodě.
Aneb Jak to u nás vypadá, když je z nějakého důvodu potřeba vyprat zvěři kožíšek.
Divíte se nad důvody? Je to zcela prosté.
U psa je to asi nejprostší. Když se totiž Mazlovič rozhodne, že se vyválí v té chudince měsíc mrtvé rybě, tak se to většinou nevyhnutelně stane. A to pak doma nechcete čuchat rybinu k snídani, k obědu a k večeři. Radši toho milovníka vody nacpete do sprchy a užijete si trochu srandy.
U Špekomila se křest vodou prováděl myslím jen kvůli nezvaným návštěvníkům v kožichu, které si přinesl z nějakých nočních pletek s nevycválanými kočičími slečnami ulic.
Jednoočka si koupání užívala asi víckrát, ovšem nejvtipnější důvod mytí kočky byl ten, že vlezla do záchodu. Totiž, Cibule Jednooká se vody nebojí.
Ale ke všemu se dostaneme.
• • •
 |
| Ztělesněná spokojenost |
Rusochlup Mazlovič, psí vodomil, byl vždy do sprchy cpán pod tlakem. Paradoxně. Venku je schopný vyráchat svůj světlý chlup v jakémkoli blátě (když zrovna není po ruce průzračně čistá voda), jelikož bláto se vodě velmi podobá, žeano. Většinou až do té doby, dokud chudák pes nezjistí, že v té hnědé kaši nejde plavat, vypadá naprosto spokojeně. Po takovémto zábalu si jej lidé pletou s liškou již oprávněně - zrzavý hřbet a černé nohy. Když je ovšem vůkol nějaká vodní plocha, je námi většinou hojně navštěvovaná. Třeba takový pokec u vody je s blížícím se létem velice příjemný. Především je tedy doprovázen žbluňkáním psa, který jako pokažená páska neustále opakuje to samé - voda, klacek, ven, voda, klacek, ven. Vážně, vodu miluje, jen tedy ne tu domácí. Mám pocit, že je pro něj voda z kohoutku prostě až moc čistá.
• • •
Voda a Špekomil, tak tady to funguje naprosto typicky. Voda a kočka, nejde to dohromady. Čirá nenávist a čiré zlo. Průzračné zlo a až ďábelsky nasraný kocour. Určitě znáte nějaká videa, kde kočka vyluzuje zvuky takové, že máte pocit, že to nemůže být kočka. Jenomže ona to kočka vážně je. A opravdu dokáže vysoukat příšernosti až někde z posledního chloupku na konci ocasu. Vždy se musím do koupelny zavřít, nejlépe se i zamčít a požádat někoho, aby dveře z druhé strany zabarikádoval veškerým vybavením bytu (včetně obývákové stěny od sousedů). Ve chvíli, kdy se Špekísa dotkne první kapka vody, nastává boj o život - můj, né kocourův. Po několika neúspěšných pokusech se svlékám a jdu se s kocourem sprchovat taky. Držím ho v náručí a smývám z něj i ze mě odblešovací šampon. Vždy mám pocit, že je to mé nejdelší sprchování se v životě, a to vlastně ani nejde o mě. Z koupelny odcházím mokrá, celá od chlupů, bez energie a se spoustou krvavých šrámů na těle i na duši. O pár litrů krve lehčí a s prasklou žilkou v oku. Tukís mě většinou nenávidí až do chvíle, kdy mu nasypu misku granulí. Víte… v našem vztahu prochází láska žaludkem. Kočičím. (Bohužel nemám žádnou fotku, ale ono je to asi docela logické...)
Voda a Špekomil, tak tady to funguje naprosto typicky. Voda a kočka, nejde to dohromady. Čirá nenávist a čiré zlo. Průzračné zlo a až ďábelsky nasraný kocour. Určitě znáte nějaká videa, kde kočka vyluzuje zvuky takové, že máte pocit, že to nemůže být kočka. Jenomže ona to kočka vážně je. A opravdu dokáže vysoukat příšernosti až někde z posledního chloupku na konci ocasu. Vždy se musím do koupelny zavřít, nejlépe se i zamčít a požádat někoho, aby dveře z druhé strany zabarikádoval veškerým vybavením bytu (včetně obývákové stěny od sousedů). Ve chvíli, kdy se Špekísa dotkne první kapka vody, nastává boj o život - můj, né kocourův. Po několika neúspěšných pokusech se svlékám a jdu se s kocourem sprchovat taky. Držím ho v náručí a smývám z něj i ze mě odblešovací šampon. Vždy mám pocit, že je to mé nejdelší sprchování se v životě, a to vlastně ani nejde o mě. Z koupelny odcházím mokrá, celá od chlupů, bez energie a se spoustou krvavých šrámů na těle i na duši. O pár litrů krve lehčí a s prasklou žilkou v oku. Tukís mě většinou nenávidí až do chvíle, kdy mu nasypu misku granulí. Víte… v našem vztahu prochází láska žaludkem. Kočičím. (Bohužel nemám žádnou fotku, ale ono je to asi docela logické...)
• • •
 |
| Nejlepší pelíšek. Hlavně ale hezky do mokrého, nejlépe ihned po doumývání nádobí. |
Inu. Jednoočka a voda? To je taky něco. Na to, jaký je ta kočka ďábel (momentálně se mi lísá o obličej a tak trochu se mi zdá, že její vrnící systém za chvíli těmi silnými vibracemi zkratuje), vodu opravdu miluje. Ještě jsem to nikdy nezažila, a že mi v koupelně rukama prošlo už dost koček. Tohle je zážitek jiného druhu. Představte si situaci - napustím kýbl přiměřeně teplou vodou, přidám mydlinky, ze skleničky vína se na mě odráží blikotání plamínků vonných svíček, beru vrnícího ďábla a s laskavými slovy ho vkládám do vody. Nereálné? Ale kdeže. Kočka spokojeně sedí v kýblu, přední packy opřené o okraj, zádíčka jí masíruji šamponem a ona slastně přivírá to svoje jedno očko. Kdyby mohla, jistojistě přivírá i to druhé. A vrní. Pořád. A neustále. Po takto vydařené romantické koupeli se ke mně lísá ještě víc, nechá se do sucha utřít čerstvě vypraným měkoučkým ručníkem a poté mi spokojeně spí v klíně. Idylka. Je mi jasné, že si myslíte, že jsem si to vymyslela. Je tedy fakt, že svíčky většinou nezapaluji a víno si také nenalévám… ale ostatní je do puntíku pravda. Chcete víc důkazů?
To se takhle člověk sprchuje a do sprchy za ním přijde Jednoočka a pohoda. Sedne si a honí kapky vody stékající po stěně sprchového koutu.
To takhle člověk myje nádobí a kočka mu přijde pomoct, pozorně sleduje, jestli to děláte dobře a až je dřez prázdný, vytře jej kožíškem do sucha, protože mokrý dřez = nejlepší pelíšek na světě.
To si takhle člověk chce ráno opláchnout obličej, a dřív, než vůbec pustí vodu, tak je v umyvadle kočka a kouká do kohoutku, kdy už teda jako konečně poteče ta voda! A pak sedí, úplně mokrá, a snaží se do pacek chytat vodu.
Anebo si na stůl postavím sklenku s vodou. Během chvíle doběhne Cibulička, v tlamičce má většinou kuličku z alobalu (ty u nás jako hračky fakt frčí!) a cudně ji upustí do skleničky s vodou a začíná ta pravá zábava. Lovení kuličky z vody. (Tu sklenku lze s klidem nahradit i miskou s vodou pro psa - to je ještě větší zábavička, páč je přece jen větší a vody je tam víc.)
To se takhle člověk sprchuje a do sprchy za ním přijde Jednoočka a pohoda. Sedne si a honí kapky vody stékající po stěně sprchového koutu.
To takhle člověk myje nádobí a kočka mu přijde pomoct, pozorně sleduje, jestli to děláte dobře a až je dřez prázdný, vytře jej kožíškem do sucha, protože mokrý dřez = nejlepší pelíšek na světě.
To si takhle člověk chce ráno opláchnout obličej, a dřív, než vůbec pustí vodu, tak je v umyvadle kočka a kouká do kohoutku, kdy už teda jako konečně poteče ta voda! A pak sedí, úplně mokrá, a snaží se do pacek chytat vodu.
Anebo si na stůl postavím sklenku s vodou. Během chvíle doběhne Cibulička, v tlamičce má většinou kuličku z alobalu (ty u nás jako hračky fakt frčí!) a cudně ji upustí do skleničky s vodou a začíná ta pravá zábava. Lovení kuličky z vody. (Tu sklenku lze s klidem nahradit i miskou s vodou pro psa - to je ještě větší zábavička, páč je přece jen větší a vody je tam víc.)
Víte, jinak jsme všichni ale úplně normální…
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
pátek 5. ledna 2018
Už to umím!
Stěhování už mám nacvičené.
Do svých šestnácti jsem si nedokázala představit, co to je, když se člověk musí odstěhovat. Z domu. Na střední jsem pak ale pelášila značně daleko, a ačkoli jsem se na víkendy vracela domů, vezla jsem si téměř vše s sebou. A nebylo toho málo. Nejvíc krabic zabraly knihy, bloky, papíry, barvy a věci tomu podobné. A věci naprosto zbytečné.
Při prvním stěhování jsem měla takové zvláštní pocity, jakože u sebe nebudu mít všechno, na co jsem zvyklá, a co když tuhle věc budu nutně zítra potřebovat? Pravděpodobnost byla samozřejmě nulová. Člověk si po čase tak trochu uvědomí, že víc než polovinu věcí vlastní zbytečně, že se bez nich obejde úplně v pohodě. Že mu vlastně vůbec nechybí. Přesně na to jsem přišla, když sem poprvé opustila pohodlí domova.
Takže.
1. Tetička
Poprvé v šestnácti - to stěhování. Asi na rok jsem měla klid, bydlela jsem u tety, která každý den jezdila do práce do města, kde jsem měla školu. Pokoj jsem měla z bývalé pracovny. Nebo spíše pracovničky. Ve chvíli, kdy se do malé místnůstky, kde se jedna stěna skládala z okna a dveří na pidibalkon, dala postel, malý pracovní stůl a uzounká skříň, bylo plno. Zůstalo místo akorát na to, abych prošla od dveří ke stolu a oknu, nebo se cestou svalila do postele. Kupodivu mi to vůbec nevadilo. Byla to taková moje pidizašívárna.
Na prázdniny jsem téměř vše stěhovala zase zpátky domů. A v září opět k tetě. Jenomže během pár měsíců se změnila situace, a teta se měla stěhovat pryč. V tu chvíli se začalo opět mluvit o intru, ale to jsem taky opět ihned zavrhla, shodila ze stolu, zašlapala a strčila pod koberec.
2. Babička
Nakonec jsem se hezky sbalila a skončila jsem u babičky, sic v malebné vísce, ovšem na samém konci světa. Nestihneš ráno dojít zavčasu kilometr a půl přes les na autobus? No tak sorry, ale další jede až v poledne. A pokud bude mít ten první z dědiny zpoždění, nemáš šanci stihnout navazující spoj v té větší vesnici. Tak buď budeš opět čekat, nebo jdeš pěšky. Byla to legrace. Sice mi opravdu moc vyhovovalo to, že jsem bydlela v přírodě, že bylo pořád co dělat na veliké zahradě a člověk neměl šanci se nudit, ovšem soužití s dědou, kterému nesmíme říkat děda, nebylo jedno z nejpříjemnějších. Jedna taková miniaturní příhodička - na autobus jsem odcházela o půl sedmé ráno, vstávala jsem hodinu dopředu a většinou jsem šla ráno do sprchy, abych nezavazela večer. Oukej, pohoda, všechno klapalo. Až do dne, kdy děda, co mu nesmíme říkat děda, vstal (vlastně jako každý den) levou nohou napřed a ztropil scénu, že zabírám ráno koupelnu. No tak jsem vstávala ještě o půl hodiny dřív, abych neodcházela z koupelny o pět minut dřív, než se on vzbudí, ale abych měla náskok a šla jsem z tama už o půl hodiny a pět minut dřív, než on vůbec vstal. A i tak to bylo špatně, protože jsem zase vstávala moc brzo, a to ho budilo. Člověk se nezavděčí všem, zvlášť né našemu Nedědovi.
3. Dům hrůzy
Inu, nevydržela jsem to moc dlouho a na další školní rok jsem sháněla bydlení, kde se dalo. Nakonec se nám zadařilo sehnat za dobré peníze bydlení u staršího páru (to jsme si původně mysleli). Slibovali, že budeme mít celé vrchní patro jejich domu, kde byl pokoj, obývák, nová kuchyň a nová koupelna. Byl tam sice ještě jeden pokoj, ale tam mají prý uskladněné nepotřebné věci. Nakonec jsme se spolužačkou dostaly jen ten jeden pokoj. Záchod a koupelnu jsme museli používat s majiteli, a kuchyň jsme neměly. Koupelna, to byl velký zážitek. Jako první věc, co jsme udělaly, byl chaotický úklid - nevěděly jsme, co dřív. Jestli drhnout sto let starou vanu, nebo shánět silnou izolepu na kachličky, které na zvlněné zdi držely jen silou vůle (teda nevím čí), nebo prve vydrhnout zem, abychom do té koupelny vůbec mohly vejít. Od té stařičké bělovlasé paní jsme se poté dozvěděly, že se s koupelnou nedělalo nic od doby, co tu byly ty záplavy v sedmadevadesátém. Také jsme se dozvěděly, že ten muž není její manžel, ale její syn. Další podpásovka. Kuchyň jsme tedy vyřešily vařičem, nádobí myly ve vaně, a snažily jsme se přežít - hlavně ten smrad, který ovládal celou chodbu. Když jsem pak pořídila nějakou vůni, díky níž bylo i docela snesitelné zajít si na záchod, či opustit dům, byla mi vrácena zaizolovaná v sáčku se slovy, že strašně smrdí. Ano, lesní ovoce za sto korun totiž smrdí. Stížnosti na nás valily ze všech stran - chodíme moc nahlas, moc boucháme s dveřmi, moc se smějeme, moc škrkáme židlemi po parketách, také jsme si dovolily dát záclony do oken a také jsme ráno šláply do kočičího hovna. Bez dovolení. Hned za dveřma pokoje. Ale pohoda, žejo. Kdo by se rozčiloval. Trochu to přerostlo přes hlavu ve chvíli, kdy jsem jeden den zůstala doma kvůli teplotě, své vlastní. Byla jsem zalezená v posteli a najednou se pomalu otevírají dveře. Nehnula jsem ani brvou a snažila se dělat mrtvého brouka. Vyšlo mi to, ovšem byla jsem docela zděšená. Paní domu se o berli doplazila do schodů, aby mohla zkontrolovat své milované parkety. Naráz z ní byla čilá žínka a bez zaváhání začala prohledávat podlahu a počítat rýhy ve stoletém laku. Pečlivě zkontrolovala snad všechno, co se v pokoji nacházelo. Až nakonec si všimla toho, že - ježíš, v posteli je holka! Sebrala hůlku a metla si to zase dolů. V Domě hrůzy jsme zůstaly do Vánoc, dýl to fakt nešlo.
4. Klášter
V polovině třeťáku jsme sbalily svých pět švestek a se Spolubydlící, s níž jsme se začaly lehce potápět v ponorce, jsme se stěhovaly do Kláštera. Dům, ve kterém bylo pronajímáno celé jedno patro. Patro disponovalo vlastním vchodem, jedním velikým třílůžkovým pokojem, jedním malým dvoulůžkovým a malým jednolůžkovým pokojem, velkou kuchyní, krásnou azurově modrou koupelnou, věčně studeným záchodem a společným obývákem - vchodovou halou. My jsme měly ten malý pokoj, dvoulůžkový. Ostatní pokoje byly prázdné. Bydlelo s námi za tu dobu víc spolubydlících. Třeba jeden týpek, blázen do Lary Croft (jejíž jméno se odkrývalo pokaždé, když se v koupelně zamlžilo zrcadlo), poté vysokoškolačka s chlupatýma růžovýma ponožkama, která byla miláčkem paní domácí a měla celý ten třílůžkáč pro sebe. Měla i televizi! A balkon. A chlupatý ponožky. Jo, a zlomila si nohu, tak jí bylo paní sestřičkou (paní domácí pracovala v nemocnici) pomáháno naprosto se vším. I se soukáním do těch brutálně růžových ponožek. Také v tom jednolůžkovém bydlela taková paní, slovenka, tak čtyřicet roků, stěhovala ji sem její maminka. Naše půlnoční verze zněla tak, že utíká před manželem. Ale kdo ví, jak to bylo. Nojo, ale asi vám pořád vrtá hlavou, proč Klášter - jednoduché. Bylo tam neustále hrobové ticho, čisto, lehce tma a zima i v létě. A hlavně, práh nesměli překročit muži (ten milovník Lary měl sice výjimku, ale nevydržel dlouho…). Neexistovalo - nějaká mužská návštěva, pff! A stejně jich tam bylo, a kolik. Důležité je podotknout, že paní domácí sama pronesla něco jako - budete tady mít klid a ticho na učení, je to takový náš klášter.
5. Proslulý privát
Ač to zní lehce šíleně, tak to vlastně lehce šílené bylo. Nejvíc si v této souvislosti vzpomenu na reakci jedné mladší učitelky z dílen - počkej, počkej, to myslíš tenhle byt? Jak se tam šlo z chodby těma starýma létačkama, modrý koberec tam byl. Tenhle privát? Tam vážně bydlíte? No páni, tak to si pamatuju. Když jsem tu ve škole začínala, tak jsem tam jednou ráno po večůrku šla někoho hledat… ne vážně, vážně to myslíš vážně? Tam to bylo totiž fakt strašný. No vážně jsem to myslela vážně. Byly jsme tam čtyři ženské, dva pokoje, velký obývák s velkým gaučem, mini kuchyň, chodba, koupelna a záchod. Nic tam nechybělo, ba naopak, dost toho přebývalo. Jako například tři ženské, ty tam byly úplně navíc. Kdyby místo nich byli tři chlapi, asi bych na tento privát vzpomínala s radostí a s úsměvy, ovšem moje soužití s ženami, kterým slovo úklid či vaření nic moc neříká, to bylo takové to soukromé do ruda rozžhavené peklíčko. Jak jsem psala v článku o Špekomilovi, tak ta situace s vyhoštěním kocoura se stala právě zde. Mělo to mouchy (tři a dvounohé), ovšem bylo to zatím nejlepší místo, kde jsem bydlela. No… hned po tom srubu u babičky.
Pak skončila střední a já si vezla své dvě tuny věcí opět do rodné hroudy. Hezky poslední prázdniny, protože na výšku jsem už dávno rezignovala. Poté hurá práce a stěhování! Nebo taky nenene, ještě měsíc jsem se mučila s úřadem práce, až na konci září jsem měla práci a byt s Velkým B, který je jednoznačně tím nejnejnej ve všech směrech. Šestý bod v mém životě. Na mapě by to vypadalo docela hezky, ale to vám neposkytnu, to se nebojte. Ještě byste pak chtěli chodit po stopách a v Domě hrůzy by začali profitovat z mé kladné recenze. Nenene.
Byt s velkým B je tedy šestá příčka na mém seznamu stěhování se.
Tak jo. Tohle by asi stačilo. Chuťovky z bourání sádrokartonové příčky a další legrace si nechám zase na někdy jindy.
Do svých šestnácti jsem si nedokázala představit, co to je, když se člověk musí odstěhovat. Z domu. Na střední jsem pak ale pelášila značně daleko, a ačkoli jsem se na víkendy vracela domů, vezla jsem si téměř vše s sebou. A nebylo toho málo. Nejvíc krabic zabraly knihy, bloky, papíry, barvy a věci tomu podobné. A věci naprosto zbytečné.
Při prvním stěhování jsem měla takové zvláštní pocity, jakože u sebe nebudu mít všechno, na co jsem zvyklá, a co když tuhle věc budu nutně zítra potřebovat? Pravděpodobnost byla samozřejmě nulová. Člověk si po čase tak trochu uvědomí, že víc než polovinu věcí vlastní zbytečně, že se bez nich obejde úplně v pohodě. Že mu vlastně vůbec nechybí. Přesně na to jsem přišla, když sem poprvé opustila pohodlí domova.
Takže.
1. Tetička
Poprvé v šestnácti - to stěhování. Asi na rok jsem měla klid, bydlela jsem u tety, která každý den jezdila do práce do města, kde jsem měla školu. Pokoj jsem měla z bývalé pracovny. Nebo spíše pracovničky. Ve chvíli, kdy se do malé místnůstky, kde se jedna stěna skládala z okna a dveří na pidibalkon, dala postel, malý pracovní stůl a uzounká skříň, bylo plno. Zůstalo místo akorát na to, abych prošla od dveří ke stolu a oknu, nebo se cestou svalila do postele. Kupodivu mi to vůbec nevadilo. Byla to taková moje pidizašívárna.
Na prázdniny jsem téměř vše stěhovala zase zpátky domů. A v září opět k tetě. Jenomže během pár měsíců se změnila situace, a teta se měla stěhovat pryč. V tu chvíli se začalo opět mluvit o intru, ale to jsem taky opět ihned zavrhla, shodila ze stolu, zašlapala a strčila pod koberec.
2. Babička
Nakonec jsem se hezky sbalila a skončila jsem u babičky, sic v malebné vísce, ovšem na samém konci světa. Nestihneš ráno dojít zavčasu kilometr a půl přes les na autobus? No tak sorry, ale další jede až v poledne. A pokud bude mít ten první z dědiny zpoždění, nemáš šanci stihnout navazující spoj v té větší vesnici. Tak buď budeš opět čekat, nebo jdeš pěšky. Byla to legrace. Sice mi opravdu moc vyhovovalo to, že jsem bydlela v přírodě, že bylo pořád co dělat na veliké zahradě a člověk neměl šanci se nudit, ovšem soužití s dědou, kterému nesmíme říkat děda, nebylo jedno z nejpříjemnějších. Jedna taková miniaturní příhodička - na autobus jsem odcházela o půl sedmé ráno, vstávala jsem hodinu dopředu a většinou jsem šla ráno do sprchy, abych nezavazela večer. Oukej, pohoda, všechno klapalo. Až do dne, kdy děda, co mu nesmíme říkat děda, vstal (vlastně jako každý den) levou nohou napřed a ztropil scénu, že zabírám ráno koupelnu. No tak jsem vstávala ještě o půl hodiny dřív, abych neodcházela z koupelny o pět minut dřív, než se on vzbudí, ale abych měla náskok a šla jsem z tama už o půl hodiny a pět minut dřív, než on vůbec vstal. A i tak to bylo špatně, protože jsem zase vstávala moc brzo, a to ho budilo. Člověk se nezavděčí všem, zvlášť né našemu Nedědovi.
3. Dům hrůzy
Inu, nevydržela jsem to moc dlouho a na další školní rok jsem sháněla bydlení, kde se dalo. Nakonec se nám zadařilo sehnat za dobré peníze bydlení u staršího páru (to jsme si původně mysleli). Slibovali, že budeme mít celé vrchní patro jejich domu, kde byl pokoj, obývák, nová kuchyň a nová koupelna. Byl tam sice ještě jeden pokoj, ale tam mají prý uskladněné nepotřebné věci. Nakonec jsme se spolužačkou dostaly jen ten jeden pokoj. Záchod a koupelnu jsme museli používat s majiteli, a kuchyň jsme neměly. Koupelna, to byl velký zážitek. Jako první věc, co jsme udělaly, byl chaotický úklid - nevěděly jsme, co dřív. Jestli drhnout sto let starou vanu, nebo shánět silnou izolepu na kachličky, které na zvlněné zdi držely jen silou vůle (teda nevím čí), nebo prve vydrhnout zem, abychom do té koupelny vůbec mohly vejít. Od té stařičké bělovlasé paní jsme se poté dozvěděly, že se s koupelnou nedělalo nic od doby, co tu byly ty záplavy v sedmadevadesátém. Také jsme se dozvěděly, že ten muž není její manžel, ale její syn. Další podpásovka. Kuchyň jsme tedy vyřešily vařičem, nádobí myly ve vaně, a snažily jsme se přežít - hlavně ten smrad, který ovládal celou chodbu. Když jsem pak pořídila nějakou vůni, díky níž bylo i docela snesitelné zajít si na záchod, či opustit dům, byla mi vrácena zaizolovaná v sáčku se slovy, že strašně smrdí. Ano, lesní ovoce za sto korun totiž smrdí. Stížnosti na nás valily ze všech stran - chodíme moc nahlas, moc boucháme s dveřmi, moc se smějeme, moc škrkáme židlemi po parketách, také jsme si dovolily dát záclony do oken a také jsme ráno šláply do kočičího hovna. Bez dovolení. Hned za dveřma pokoje. Ale pohoda, žejo. Kdo by se rozčiloval. Trochu to přerostlo přes hlavu ve chvíli, kdy jsem jeden den zůstala doma kvůli teplotě, své vlastní. Byla jsem zalezená v posteli a najednou se pomalu otevírají dveře. Nehnula jsem ani brvou a snažila se dělat mrtvého brouka. Vyšlo mi to, ovšem byla jsem docela zděšená. Paní domu se o berli doplazila do schodů, aby mohla zkontrolovat své milované parkety. Naráz z ní byla čilá žínka a bez zaváhání začala prohledávat podlahu a počítat rýhy ve stoletém laku. Pečlivě zkontrolovala snad všechno, co se v pokoji nacházelo. Až nakonec si všimla toho, že - ježíš, v posteli je holka! Sebrala hůlku a metla si to zase dolů. V Domě hrůzy jsme zůstaly do Vánoc, dýl to fakt nešlo.
4. Klášter
V polovině třeťáku jsme sbalily svých pět švestek a se Spolubydlící, s níž jsme se začaly lehce potápět v ponorce, jsme se stěhovaly do Kláštera. Dům, ve kterém bylo pronajímáno celé jedno patro. Patro disponovalo vlastním vchodem, jedním velikým třílůžkovým pokojem, jedním malým dvoulůžkovým a malým jednolůžkovým pokojem, velkou kuchyní, krásnou azurově modrou koupelnou, věčně studeným záchodem a společným obývákem - vchodovou halou. My jsme měly ten malý pokoj, dvoulůžkový. Ostatní pokoje byly prázdné. Bydlelo s námi za tu dobu víc spolubydlících. Třeba jeden týpek, blázen do Lary Croft (jejíž jméno se odkrývalo pokaždé, když se v koupelně zamlžilo zrcadlo), poté vysokoškolačka s chlupatýma růžovýma ponožkama, která byla miláčkem paní domácí a měla celý ten třílůžkáč pro sebe. Měla i televizi! A balkon. A chlupatý ponožky. Jo, a zlomila si nohu, tak jí bylo paní sestřičkou (paní domácí pracovala v nemocnici) pomáháno naprosto se vším. I se soukáním do těch brutálně růžových ponožek. Také v tom jednolůžkovém bydlela taková paní, slovenka, tak čtyřicet roků, stěhovala ji sem její maminka. Naše půlnoční verze zněla tak, že utíká před manželem. Ale kdo ví, jak to bylo. Nojo, ale asi vám pořád vrtá hlavou, proč Klášter - jednoduché. Bylo tam neustále hrobové ticho, čisto, lehce tma a zima i v létě. A hlavně, práh nesměli překročit muži (ten milovník Lary měl sice výjimku, ale nevydržel dlouho…). Neexistovalo - nějaká mužská návštěva, pff! A stejně jich tam bylo, a kolik. Důležité je podotknout, že paní domácí sama pronesla něco jako - budete tady mít klid a ticho na učení, je to takový náš klášter.
5. Proslulý privát
Ač to zní lehce šíleně, tak to vlastně lehce šílené bylo. Nejvíc si v této souvislosti vzpomenu na reakci jedné mladší učitelky z dílen - počkej, počkej, to myslíš tenhle byt? Jak se tam šlo z chodby těma starýma létačkama, modrý koberec tam byl. Tenhle privát? Tam vážně bydlíte? No páni, tak to si pamatuju. Když jsem tu ve škole začínala, tak jsem tam jednou ráno po večůrku šla někoho hledat… ne vážně, vážně to myslíš vážně? Tam to bylo totiž fakt strašný. No vážně jsem to myslela vážně. Byly jsme tam čtyři ženské, dva pokoje, velký obývák s velkým gaučem, mini kuchyň, chodba, koupelna a záchod. Nic tam nechybělo, ba naopak, dost toho přebývalo. Jako například tři ženské, ty tam byly úplně navíc. Kdyby místo nich byli tři chlapi, asi bych na tento privát vzpomínala s radostí a s úsměvy, ovšem moje soužití s ženami, kterým slovo úklid či vaření nic moc neříká, to bylo takové to soukromé do ruda rozžhavené peklíčko. Jak jsem psala v článku o Špekomilovi, tak ta situace s vyhoštěním kocoura se stala právě zde. Mělo to mouchy (tři a dvounohé), ovšem bylo to zatím nejlepší místo, kde jsem bydlela. No… hned po tom srubu u babičky.
Pak skončila střední a já si vezla své dvě tuny věcí opět do rodné hroudy. Hezky poslední prázdniny, protože na výšku jsem už dávno rezignovala. Poté hurá práce a stěhování! Nebo taky nenene, ještě měsíc jsem se mučila s úřadem práce, až na konci září jsem měla práci a byt s Velkým B, který je jednoznačně tím nejnejnej ve všech směrech. Šestý bod v mém životě. Na mapě by to vypadalo docela hezky, ale to vám neposkytnu, to se nebojte. Ještě byste pak chtěli chodit po stopách a v Domě hrůzy by začali profitovat z mé kladné recenze. Nenene.
Byt s velkým B je tedy šestá příčka na mém seznamu stěhování se.
 |
| (Ale tohle je ještě docela stará fotka. Měla bych udělat nové!) |
Zase budu otravovat, to se nebojte!
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
úterý 2. ledna 2018
Vzpomínka na březen
• • • BŘEZEN 2017 • • •
Měla jsem vážně skvělý čtvrtek.
Takový ten den, kdy se stane tolik krásných věcí.
Deset minut před budíkem mě vzbudil Špekomil. Řval za dveřmi ložnice, škrábal na dveře, jakože umírá hlavy a potřebuje doplnit tři tuny granulí do všech svých osmi žaludků. Nedobrovolně jsem se vysypala z postele, hodila jsem na sebe župan a šla mu nacpat do krku nějaké jídlo.
Při snídani, kdy jsem seděla zabalená do deky na gauči, srkajíc kakao, jsem si uvědomila, že jdu vlastně k zubařce. Shodila jsem z klína kočky a odehnala pohledem žebrajícího psa, vyčistit zuby, pořádně, vyvenčit psa a minutu po osmé jsem byla v čekárně. Hezky mi to vyšlo.
Zubařů se nebojím, nevadí mi k nim chodit - tedy jen pokud to nejsou sadomasochističtí magoři, kteří mají amalgán místo mozku a vrtání cizích zubů je sexuálně uspokojuje. Přesně taková byla moje bývalá zubařka, jinak si totiž nedovedu vysvětlit tu prasárnu, kterou díky rentgenu odhalila moje nynější zubařka. Všechno špatně, hrozně, zle, ničí vám to zuby, rozpouští se vám čelist, zuby jsou prasklé, trpí, viklají se… při dnešním dvouapůlhodinovém zásahu pro záchranu dvou zubů bylo odhaleno především to, že ty mé šíleně rozvrtané zuby byly vlastně úplně zdravé. Po kazu či poničené tkáni ani památky. Nic. Na to, že mi z těch zubů nic nezbylo, tak jsou zuby zdravé. Hezký paradox, co?
Tedy po skoro třech hodinách jsem opouštěla zubařku, lehčí o tři a půl tisíce. Pusu teď dokážu otevřít o pár čísel víc, tak snad se mi to někdy v životě bude hodit.
Byl krásný slunečný den, teplo, plné náměstí lidí, jé hele, prodávají bylinky! No pecka, tak jsem si koupila šest kousků voňavoučkých zelených potvůrek. Pyšně jsem si svoje nové děti nesla domů, s úsměvem na půlce obličeje, protože tu druhou jsem měla ještě řádně mrtvou.
A doma to začalo.
Překvapení.
V ložnici se Jednoočka činila. Dneska to bylo opravdu pro pláč. Piplala jsem si tři kytičky v jednom větším květináči, čerstvě zasazené. Květináč si hezky seděl na skříni s oblečením. Furt to nezní tak hrozně, jenomže ta skříň je z palet, což znamená, že má mezi prkny díry. A hlína byla všude, jen ne v tom proklatém květináči. Ďábel zasáhl.
Pak musel zasáhnout i vysavač. Než jsem vše nachystala a především, než jsem našla ty rok ztracené sáčky do vysavače, tak mi přestávalo působit umrtvení a pomale, ale jistě, jsem si začínala vzpomínat na ty bezbolestné hodiny v zubařském křesle.
Napadla mě skvělá věc, radši ty bylinky dám do větší plastové krabice a dám je do okna na parapet - mezi dvě okenice, z tama to nemůže spadnout ani při hurikánu.
Vysávám, vysávám, vyklepávám kapsy kabátů, vysypávám hlínu z batohu, plavek, ponožek… najednou mám pocit, že mi v puse vybouchl granát. Všechno to přišlo k sobě a pohyb to vůbec nezlehčoval, ba naopak. Cítila jsem v ústech jak mi buší srdce, celé to bylo znásobené počtem bolavých zubů. Uch, eh. Ve značně rozmrzelé náladě jsem vypojila vysavač ze zásuvky a sunula jsem se k počítači. V hlavě mě strašila představa toho, že je poledne a já mám odpracovat ještě 8 hodin. Chci dovolenou. A chci spát.
V obýváku mě čekalo překvapení.
Bylinky. Hlína. Všude na podlaze a ve psím pelechu, který je krásně chlupatý.
Rusochlup to asi schytal taky, páč měl lehce hliněná záda. Tak jo. Před očima se mi míhaly představy toho, jak tu malou kočičí mrchu držím pod krkem, sypu jí sůl do tlamičky a polévám ji svěcenou vodou, vše za veselé básničky pro vymýtání ďábla. Oukej, znovu zapínám vysavač.
Musela jsem se někomu vypovídat, tak volám mamce. Ve školce měli zrovna oběd. A nějaká děvčica, stejného jména jako já, nechtěla jíst polévku. Tak jsem dostávala instrukce, mezitím jsem vyprávěla o svém úžasném dni, který vlastně sotva začal a do toho všeho jsem si v periferním vidění všimla, jak na okně balancuje karafa s vodou, v níž jsou tři žluté tulipány. Miluju žluté tulipány. Voda z karafy protekla radiátorem, asi jarní úklid, nebo co, Cibulačka jednooká se v duchu smíchem za břuch popadala a pelášila radši někam hodně daleko. Už jsem neměla sílu na to vůbec křičet. Nic, mami, promiň, jdu vytřít potopu.
Seděla jsem na zemi a utírala jsem vše, co šlo. Mé myšlenky na prášky proti bolesti a postel se stupňovaly s každým přejetím utěrkou po radiátoru. Naštěstí mám skvělého šéfa, zahodila jsem utěrku do kouta, v zubech se mi odjistil granát, práskla jsem sebou na gauč s přesvědčením, že si na hodinku lehnu.
Tak jo, jedna úplně úplně nejvíc aktuální sranda - sedím na židli a píšu. Vtipný, co? A na klíně mi leží můj dvacetikilový pes. Vypadá spokojeně a asi neví, že je docela velký, neskladný, že trochu přetéká a že je fakt těžký.
Vrátím se zpátky. Usínala jsem v obýváku na gauči, se psem pod dekou, smotaná, se třemi polštáři pod hlavou a brýlemi na očích. Vzbudila jsem se po čtyřech hodinách, se psem pod hlavou, brýlemi na očích (kupodivu), polštáři na zemi, a s oběma muriškama spokojeně spícíma na hrudi. Na mojí, aby bylo jasno. Nemohla jsem se na ty chlupaté příšerky zlobit, byť to dnes vypadalo jako velmi důkladně promyšlený atentát na vše zelené a živé.
Nechala jsem trochu rozproudit krev, čiliže jsem uklidila vysavač a dala jsem si delší procházku s Mazlovičem. Venku bylo fakt krásně, fakticky fakt.
Aby to nebylo celé negativní, tak ten den měl i jedno pozitivum. Téměř z ničeho nic jsme se s Cecilem, Prvním chlapem a Slečnou dokonalou domluvili, že půjdeme zkusit nějakou asijskou akci do jednoho vcelku milého podniku. Tak povídám, že jako polévečku si dám, tam že nemusím nic moc kousat, jelikož ty zuby fakt bolí. A jak to dopadlo? Nemohli jsme se ani pohnout. Tolik! Dobrého! Jídla! No mňam. Tož aspoň večer hezky suploval to, jaké bylo dopoledne. Teď ale hupky šupky do hajan!
Takový ten den, kdy se stane tolik krásných věcí.
Deset minut před budíkem mě vzbudil Špekomil. Řval za dveřmi ložnice, škrábal na dveře, jakože umírá hlavy a potřebuje doplnit tři tuny granulí do všech svých osmi žaludků. Nedobrovolně jsem se vysypala z postele, hodila jsem na sebe župan a šla mu nacpat do krku nějaké jídlo.
Při snídani, kdy jsem seděla zabalená do deky na gauči, srkajíc kakao, jsem si uvědomila, že jdu vlastně k zubařce. Shodila jsem z klína kočky a odehnala pohledem žebrajícího psa, vyčistit zuby, pořádně, vyvenčit psa a minutu po osmé jsem byla v čekárně. Hezky mi to vyšlo.
Zubařů se nebojím, nevadí mi k nim chodit - tedy jen pokud to nejsou sadomasochističtí magoři, kteří mají amalgán místo mozku a vrtání cizích zubů je sexuálně uspokojuje. Přesně taková byla moje bývalá zubařka, jinak si totiž nedovedu vysvětlit tu prasárnu, kterou díky rentgenu odhalila moje nynější zubařka. Všechno špatně, hrozně, zle, ničí vám to zuby, rozpouští se vám čelist, zuby jsou prasklé, trpí, viklají se… při dnešním dvouapůlhodinovém zásahu pro záchranu dvou zubů bylo odhaleno především to, že ty mé šíleně rozvrtané zuby byly vlastně úplně zdravé. Po kazu či poničené tkáni ani památky. Nic. Na to, že mi z těch zubů nic nezbylo, tak jsou zuby zdravé. Hezký paradox, co?
Tedy po skoro třech hodinách jsem opouštěla zubařku, lehčí o tři a půl tisíce. Pusu teď dokážu otevřít o pár čísel víc, tak snad se mi to někdy v životě bude hodit.
Byl krásný slunečný den, teplo, plné náměstí lidí, jé hele, prodávají bylinky! No pecka, tak jsem si koupila šest kousků voňavoučkých zelených potvůrek. Pyšně jsem si svoje nové děti nesla domů, s úsměvem na půlce obličeje, protože tu druhou jsem měla ještě řádně mrtvou.
A doma to začalo.
Překvapení.
V ložnici se Jednoočka činila. Dneska to bylo opravdu pro pláč. Piplala jsem si tři kytičky v jednom větším květináči, čerstvě zasazené. Květináč si hezky seděl na skříni s oblečením. Furt to nezní tak hrozně, jenomže ta skříň je z palet, což znamená, že má mezi prkny díry. A hlína byla všude, jen ne v tom proklatém květináči. Ďábel zasáhl.
Pak musel zasáhnout i vysavač. Než jsem vše nachystala a především, než jsem našla ty rok ztracené sáčky do vysavače, tak mi přestávalo působit umrtvení a pomale, ale jistě, jsem si začínala vzpomínat na ty bezbolestné hodiny v zubařském křesle.
Napadla mě skvělá věc, radši ty bylinky dám do větší plastové krabice a dám je do okna na parapet - mezi dvě okenice, z tama to nemůže spadnout ani při hurikánu.
Vysávám, vysávám, vyklepávám kapsy kabátů, vysypávám hlínu z batohu, plavek, ponožek… najednou mám pocit, že mi v puse vybouchl granát. Všechno to přišlo k sobě a pohyb to vůbec nezlehčoval, ba naopak. Cítila jsem v ústech jak mi buší srdce, celé to bylo znásobené počtem bolavých zubů. Uch, eh. Ve značně rozmrzelé náladě jsem vypojila vysavač ze zásuvky a sunula jsem se k počítači. V hlavě mě strašila představa toho, že je poledne a já mám odpracovat ještě 8 hodin. Chci dovolenou. A chci spát.
V obýváku mě čekalo překvapení.
Bylinky. Hlína. Všude na podlaze a ve psím pelechu, který je krásně chlupatý.
Rusochlup to asi schytal taky, páč měl lehce hliněná záda. Tak jo. Před očima se mi míhaly představy toho, jak tu malou kočičí mrchu držím pod krkem, sypu jí sůl do tlamičky a polévám ji svěcenou vodou, vše za veselé básničky pro vymýtání ďábla. Oukej, znovu zapínám vysavač.
Musela jsem se někomu vypovídat, tak volám mamce. Ve školce měli zrovna oběd. A nějaká děvčica, stejného jména jako já, nechtěla jíst polévku. Tak jsem dostávala instrukce, mezitím jsem vyprávěla o svém úžasném dni, který vlastně sotva začal a do toho všeho jsem si v periferním vidění všimla, jak na okně balancuje karafa s vodou, v níž jsou tři žluté tulipány. Miluju žluté tulipány. Voda z karafy protekla radiátorem, asi jarní úklid, nebo co, Cibulačka jednooká se v duchu smíchem za břuch popadala a pelášila radši někam hodně daleko. Už jsem neměla sílu na to vůbec křičet. Nic, mami, promiň, jdu vytřít potopu.
Seděla jsem na zemi a utírala jsem vše, co šlo. Mé myšlenky na prášky proti bolesti a postel se stupňovaly s každým přejetím utěrkou po radiátoru. Naštěstí mám skvělého šéfa, zahodila jsem utěrku do kouta, v zubech se mi odjistil granát, práskla jsem sebou na gauč s přesvědčením, že si na hodinku lehnu.
Tak jo, jedna úplně úplně nejvíc aktuální sranda - sedím na židli a píšu. Vtipný, co? A na klíně mi leží můj dvacetikilový pes. Vypadá spokojeně a asi neví, že je docela velký, neskladný, že trochu přetéká a že je fakt těžký.
Vrátím se zpátky. Usínala jsem v obýváku na gauči, se psem pod dekou, smotaná, se třemi polštáři pod hlavou a brýlemi na očích. Vzbudila jsem se po čtyřech hodinách, se psem pod hlavou, brýlemi na očích (kupodivu), polštáři na zemi, a s oběma muriškama spokojeně spícíma na hrudi. Na mojí, aby bylo jasno. Nemohla jsem se na ty chlupaté příšerky zlobit, byť to dnes vypadalo jako velmi důkladně promyšlený atentát na vše zelené a živé.
Nechala jsem trochu rozproudit krev, čiliže jsem uklidila vysavač a dala jsem si delší procházku s Mazlovičem. Venku bylo fakt krásně, fakticky fakt.
Aby to nebylo celé negativní, tak ten den měl i jedno pozitivum. Téměř z ničeho nic jsme se s Cecilem, Prvním chlapem a Slečnou dokonalou domluvili, že půjdeme zkusit nějakou asijskou akci do jednoho vcelku milého podniku. Tak povídám, že jako polévečku si dám, tam že nemusím nic moc kousat, jelikož ty zuby fakt bolí. A jak to dopadlo? Nemohli jsme se ani pohnout. Tolik! Dobrého! Jídla! No mňam. Tož aspoň večer hezky suploval to, jaké bylo dopoledne. Teď ale hupky šupky do hajan!
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
