Javořinské plnotučné mléko

Ideální počasí
—

Chodíte rádi ven? Předpokládám, že se řídíte dle počasí, které venku panuje. Je krásně, svítí sluníčko, hurá do víru přírody. Hurá našlapat pár kilometrů, pokochat se krásnými výhledy a doplnit vitamín D. Nebo to děláte obráceně – tak jako my? Totiž, když o víkendu ráno vyhlédneme z okna a vidíme, že hustě sněží, už nazouváme pohorky a letíme někam do sněhu. No a potom si neužíváme sluníčka, krásné výhledy, ani nedoplňujeme vitamín D. Většinou totiž vidíme velké kulové, mrznou nám prsty na rukou a pak u auta ždímáme ponožky. Ale celou tu krásnou přírodu máme většinou sami pro sebe! A za to to stojí.

Plnotučné mléko
—

Přesně to jsme viděli, když jsme šlapali na Velkou Javořinu. Všudypřítomně rozlité plnotučné mléko. V jednu chvíli jsme ani nevěděli, kde jsme a kam máme jít – to když jsme se ocitli kousek od vrcholku, kde byl už jen holý kopec a zrovna šlo vidět jen tak na dva metry. Ještě že existují ty chytré telefony a na nich chytré aplikace, jinak tam bloudíme doteď.

První zastávka. Zrovna jsem se cpala čokoládovou tyčinkou.

Modelka Rusochlupka, no ne?

"Počkej, chci vás vyfotit!" "Co? Prd slyším, ten sníh moc křupe..."

...právě začalo ubývat viditelnosti.

Jediný orientační bod mléčně daleko.

Asi tu bývává hezký výhled. Někdy. Bez mléka třeba.

A víte, co je na vrcholu Velké Javořiny? Vééélikánský vysílač. A to jsme tak na telefonu študovali, jestli už jsme teda nahoře, a jako můžeme někudy jít dolů. Dle map a GPS pozice vše odpovídalo, no ale kde je ten vysílač? Všude bílo, vysílač nikde – pak zafoukalo, a nekecám, my jsme od něj stáli pár metrů. Pravda, říkali jsme si, co to je za divný zvuk, který do přírody moc nepatří. A pak fouklo znovu, a bylo po vysílači. 

Krásná procházka to byla. Jako vážně :)