Lehké pondělí

Jako beránek, jako beránek!
Pondělní ráno bylo stoprocentním opakem slova lehký. Jenomže tu nechci nadávat, tak jsem se snažila najít alternativu ke slovu, které provázelo celé mé ráno. Lehká děva. Ta byla první, která letěla z postele. Tedy – z úst.


Od té doby, co mám doma psa, kocoura, kočku a přítele, mám pocit, že v mém životě probíhá denní nácvik pro povolání Maminka. Jen taková poznámka pod čarou… tedy mezi tečkami.



Lehká děva, zavři tu hubu, ty uřvaná příšero! To letělo směrem k Tůčkovi. (Asi bych měla sepsat i podrobný tahák, kde budou všechny možné zkomoleniny již jednou řádně zkomolených jmen mých milovaných.) Vstala jsem kdovíkdy, za černočerné tmy, poslepu jsem nakrmila ty dva umňaukané hladové krky, a ponaučená ze všech těch dnů předchozích, jsem se, bez obeznámení se s nynějším časem, opět zakutala pod peřinu. Mohla jsem ležet tak, um, dvě minuty? A další řev. Tentokrát to byl budík…

Lehká děva.

5:30, stále potmě a poslepu hledám ponožky. Chci toho moc, když předpokládám, že v mých úhledně smotaných ponožkových balíčcích budou vždy dva stejné kusy? Vzdávám to a odnáším si celý košík ponožek hezky do kuchyně, rozsvěcím a hraju si na Popelku.

Další takový. Vypadá nevinně, co?
Tak ty, lehká děva, budeš ještě řvát? Špek mi sedí za zády a neúnavně rozeznívá své hlasivky. Stále pokouší moji trpělivost. Každý den mu slibuji, že jakmile mé nervy nevydrží ten neustálý nápor těchto libých tónů, tak ho sypu do přepravky a jedeme za pánem doktorem, který mu už navždycky deaktivuje zvukový aparát.

Cibuli mezi tím popadne psotník, byť je to kočka. Létá jak střelená, cupuje ponožky a snaží se dostat příval energie z brzké ranní snídaně do každého zákoutí bytu. Daří se jí to perfektně, ostatně tak jako každé ráno. Po pár dalších lehkých děvách si stihnu kousnout do buchty a zapít vydatnou snídani hltem vody.

No moment, vy dva! Tohle, lehká děva, teda ne! Je kolem 6:00 a já se snažím rozehnat stupňující se kočičí bitky. Pes po celou dobu chrápe zabořený v gauči, joo, to se někdo má. Cibule už se klidí do ústraní, ovšem darebný a kdovíčím poháněný šestikilový kolos se rozhodl, že teda jako jo, dneska ráno se budou dít věci! Atakuje Jednoočku všude – na stole, ve dřezu, na lince, v talířku s mojí snídaní, která následně letí na zem a u níž se z nikama a neslyšně zjevuje pes, který ji nakonec snídá místo mě.

Rusochlup se opět odporoučel do měkka a tepla gauče.

Po chvíli jsem si při česání mých ultrasuperjemných vlasů všimla, že mám u levého ramene zbrusu nový dredík. Hodí se sem lehká děva. Vystihuje situaci i to, jak moc to bolelo. Díky ničení hřebenu jsem se jako každé ráno, kdy jedu do práce, tak trochu zpozdila. Ještě, že mi jede autobus o třičtvrtě a následně i v celou. Víceméně na to celé ráno spoléhám.

Po dalších pár lehkých děvách – při hledání krabičky na oběd, při zjištění, že je venku jeden stupeň, při chytání litinové konvičky v letu ze stolu směrem k zemi (byla poháněná kočičí silou, lehká děva), se konečně oblékám a odcházím. Také jsem si lehkou děvou přizvukovala ke klapotu podrážek na chodbě, protože už zase bylo o pár minut víc, než jsem předpokládala. Jak se vůbec stane, že se člověk podívá na čas a je dejme tomu šest dvacet. Podívá se ihned poté, co vezme do ruky tašku a postaví ji na botník. A je šest dvacet jedna. Vše v pořádku. Jenomže pak se během minuty obuju a hodím na sebe do té zimy ještě nějakou vrstvu, jednu minimálně, podívám se na čas a ten vítězoslavně ukazuje šest třicet dva. Jak, lehká děva, jak?

Je to jasné, umím cestovat v čase. Ale vždycky jenom tak, aby mi to nevyhovovalo.

Práce, práce, práce. Oběd.

Lehké děvy se z mého slovníku vytrácí vlastně ve chvíli, kdy vstoupím do studia. Tam jsem za slušňáka, a potom mám pocit, víte, že si to musím vynahrazovat doma.

V tom ranním lehkém shonu jsem si zapomněla (mimo jiné) uvařit kávu. Nedokážete si představit, jak moc jsem v práci po obědě usínala. Koukám do počítače, očíčka sa klíží, jedna ruka na klávesnici, druhá na myši, uvolňuji svaly… buch, ruka s myší mi vyletí směrem vpravo a trefí tiskárnu, s děsem poté zjišťuji, že jsem rukou druhou napsala báseň o dvou písmenech a pár mezerách. V tu chvíli mám lehkou děvu na rtech, avšak mlčím jako hrob.


Slušňák, Nýno, v práci jsi slušňák.


Vlastně ještě nedávno, rozumějte tak dva roky zpátky, jsem byla taká zakřiknutá, že mi ani sprostá slova nešla vyslovit. Naštěstí (asi?) jsem tak nějak dospěla, a dospěla jsem k názoru, že sprosté slovo je leckdy omnoho lepší, než být zticha naštvaná. Bum prásk, uvolní to napětí, znatelně vás to zklidní… nebo taky ne.


Ale nechej toho, Toničko, chtěla jsi mluvit o vydařeném pondělku.


Protože tohle pondělí, na rozdíl od ostatních, bylo vlastně vydařené! Kromě koček, zástupů lehkých děv (vykřičený dům bych si mohla otevřít, a slušně by mi vynášel!), a koček, a budíku, to bylo úplně krásné pondělí. A bez té zimy ráno bych se ještě obešla. Proč krásné? Protože se mi nestala žádná katastrofa, žádná nepříjemnost, jak tomu většinou ráno rádo bývá. Někdy mi totiž už od božího rána na hlavu padá hnůj. No a já, popravdě, hnůj moc ráda nemám.

Zase jsem to zakecala a ztrácím se v již ztraceném textu. Jde to vůbec? Jde, jsem zářný příklad. Měla bych to doplnit ještě o nějaké katastrofické scénáře, které se odehrály v méně vydařené pondělky, jenomže teď už mi to nemyslí, protože je tak moc krásně… sluníčko mě oslepuje za oknem autobusu a já pomalu upadám do medvědího spánku. S kočičkama na triku.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

2 komentáře:

  1. Lehká děva :))) Moc hezky a úsměvně napsaný článek! Culila jsem se celou dobu, co jsem ho četla. Umění s nadsázkou popisovat všednost dní a takovou neškodnou zoufalost, kterou prožívá každý z nás, ti jde na jedničku! Těším se na další články :)

    MIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž by i naše Cibule byla jen neškodně zoufalá. Tedy, jen zoufale neškodná. Místo toho je to kočka zadarmo drahá, a to doslova! :)

      Vymazat

Instagram