Vzpomínka na březen



Tak si tu tak sedím a vzpomínám na kdysi... a veškeré pocity, popsané níže, se mi vybavují s totální čerstvostí. Až mě to trochu děsí.

• • • BŘEZEN 2017 • • •

Měla jsem vážně skvělý čtvrtek.
Takový ten den, kdy se stane tolik krásných věcí.

Deset minut před budíkem mě vzbudil Špekomil. Řval za dveřmi ložnice, škrábal na dveře, jakože umírá hlavy a potřebuje doplnit tři tuny granulí do všech svých osmi žaludků. Nedobrovolně jsem se vysypala z postele, hodila jsem na sebe župan a šla mu nacpat do krku nějaké jídlo.

Při snídani, kdy jsem seděla zabalená do deky na gauči, srkajíc kakao, jsem si uvědomila, že jdu vlastně k zubařce. Shodila jsem z klína kočky a odehnala pohledem žebrajícího psa, vyčistit zuby, pořádně, vyvenčit psa a minutu po osmé jsem byla v čekárně. Hezky mi to vyšlo.

Zubařů se nebojím, nevadí mi k nim chodit - tedy jen pokud to nejsou sadomasochističtí magoři, kteří mají amalgán místo mozku a vrtání cizích zubů je sexuálně uspokojuje. Přesně taková byla moje bývalá zubařka, jinak si totiž nedovedu vysvětlit tu prasárnu, kterou díky rentgenu odhalila moje nynější zubařka. Všechno špatně, hrozně, zle, ničí vám to zuby, rozpouští se vám čelist, zuby jsou prasklé, trpí, viklají se… při dnešním dvouapůlhodinovém zásahu pro záchranu dvou zubů bylo odhaleno především to, že ty mé šíleně rozvrtané zuby byly vlastně úplně zdravé. Po kazu či poničené tkáni ani památky. Nic. Na to, že mi z těch zubů nic nezbylo, tak jsou zuby zdravé. Hezký paradox, co?

Tedy po skoro třech hodinách jsem opouštěla zubařku, lehčí o tři a půl tisíce. Pusu teď dokážu otevřít o pár čísel víc, tak snad se mi to někdy v životě bude hodit.

Byl krásný slunečný den, teplo, plné náměstí lidí, jé hele, prodávají bylinky! No pecka, tak jsem si koupila šest kousků voňavoučkých zelených potvůrek. Pyšně jsem si svoje nové děti nesla domů, s úsměvem na půlce obličeje, protože tu druhou jsem měla ještě řádně mrtvou.

A doma to začalo.

Překvapení.

V ložnici se Jednoočka činila. Dneska to bylo opravdu pro pláč. Piplala jsem si tři kytičky v jednom větším květináči, čerstvě zasazené. Květináč si hezky seděl na skříni s oblečením. Furt to nezní tak hrozně, jenomže ta skříň je z palet, což znamená, že má mezi prkny díry. A hlína byla všude, jen ne v tom proklatém květináči. Ďábel zasáhl.

Pak musel zasáhnout i vysavač. Než jsem vše nachystala a především, než jsem našla ty rok ztracené sáčky do vysavače, tak mi přestávalo působit umrtvení a pomale, ale jistě, jsem si začínala vzpomínat na ty bezbolestné hodiny v zubařském křesle.

Napadla mě skvělá věc, radši ty bylinky dám do větší plastové krabice a dám je do okna na parapet - mezi dvě okenice, z tama to nemůže spadnout ani při hurikánu.

Vysávám, vysávám, vyklepávám kapsy kabátů, vysypávám hlínu z batohu, plavek, ponožek… najednou mám pocit, že mi v puse vybouchl granát. Všechno to přišlo k sobě a pohyb to vůbec nezlehčoval, ba naopak. Cítila jsem v ústech jak mi buší srdce, celé to bylo znásobené počtem bolavých zubů. Uch, eh. Ve značně rozmrzelé náladě jsem vypojila vysavač ze zásuvky a sunula jsem se k počítači. V hlavě mě strašila představa toho, že je poledne a já mám odpracovat ještě 8 hodin. Chci dovolenou. A chci spát.

V obýváku mě čekalo překvapení.

Bylinky. Hlína. Všude na podlaze a ve psím pelechu, který je krásně chlupatý.

Rusochlup to asi schytal taky, páč měl lehce hliněná záda. Tak jo. Před očima se mi míhaly představy toho, jak tu malou kočičí mrchu držím pod krkem, sypu jí sůl do tlamičky a polévám ji svěcenou vodou, vše za veselé básničky pro vymýtání ďábla. Oukej, znovu zapínám vysavač.

Musela jsem se někomu vypovídat, tak volám mamce. Ve školce měli zrovna oběd. A nějaká děvčica, stejného jména jako já, nechtěla jíst polévku. Tak jsem dostávala instrukce, mezitím jsem vyprávěla o svém úžasném dni, který vlastně sotva začal a do toho všeho jsem si v periferním vidění všimla, jak na okně balancuje karafa s vodou, v níž jsou tři žluté tulipány. Miluju žluté tulipány. Voda z karafy protekla radiátorem, asi jarní úklid, nebo co, Cibulačka jednooká se v duchu smíchem za břuch popadala a pelášila radši někam hodně daleko. Už jsem neměla sílu na to vůbec křičet. Nic, mami, promiň, jdu vytřít potopu.

Seděla jsem na zemi a utírala jsem vše, co šlo. Mé myšlenky na prášky proti bolesti a postel se stupňovaly s každým přejetím utěrkou po radiátoru. Naštěstí mám skvělého šéfa, zahodila jsem utěrku do kouta, v zubech se mi odjistil granát, práskla jsem sebou na gauč s přesvědčením, že si na hodinku lehnu.

Tak jo, jedna úplně úplně nejvíc aktuální sranda - sedím na židli a píšu. Vtipný, co? A na klíně mi leží můj dvacetikilový pes. Vypadá spokojeně a asi neví, že je docela velký, neskladný, že trochu přetéká a že je fakt těžký.

Vrátím se zpátky. Usínala jsem v obýváku na gauči, se psem pod dekou, smotaná, se třemi polštáři pod hlavou a brýlemi na očích. Vzbudila jsem se po čtyřech hodinách, se psem pod hlavou, brýlemi na očích (kupodivu), polštáři na zemi, a s oběma muriškama spokojeně spícíma na hrudi. Na mojí, aby bylo jasno. Nemohla jsem se na ty chlupaté příšerky zlobit, byť to dnes vypadalo jako velmi důkladně promyšlený atentát na vše zelené a živé.

Nechala jsem trochu rozproudit krev, čiliže jsem uklidila vysavač a dala jsem si delší procházku s Mazlovičem. Venku bylo fakt krásně, fakticky fakt.

Aby to nebylo celé negativní, tak ten den měl i jedno pozitivum. Téměř z ničeho nic jsme se s Cecilem, Prvním chlapem a Slečnou dokonalou domluvili, že půjdeme zkusit nějakou asijskou akci do jednoho vcelku milého podniku. Tak povídám, že jako polévečku si dám, tam že nemusím nic moc kousat, jelikož ty zuby fakt bolí. A jak to dopadlo? Nemohli jsme se ani pohnout. Tolik! Dobrého! Jídla! No mňam. Tož aspoň večer hezky suploval to, jaké bylo dopoledne. Teď ale hupky šupky do hajan!

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,
Vaše Nýna

Žádné komentáře:

Okomentovat

Instagram