Nový kamarád

Kéž bychom měli větší byt
—

Občas je zapotřebí udělat si v životě nové kamarády.

Opravdu.

Nejlepší je zcela náhodné setkání ve vesnici zasypané sněhem, v čase nikoho, v zimě a podivném odpoledním splínu. Jeho nenadálá přítomnost mi téměř vehnala slzy do očí, tak nádherné zvíře! Když se na mě podíval, skot jeden skotský náhorní, věděla jsem, že tohle je na celý život.

Opravdu!

Jen se přesvědčte sami.

Přítel do sychravého počasí

Kdybyste si tak mohli sáhnout na jeho hebký čumák, tak jako já, pochopili byste. Když mi pak jemně zafuněl do dlaně, bylo mi blaho.

Ale teď doopravdy. Kéž bychom měli větší byt – hned by totiž, rozkošňák, bydlel s námi.

Prochodíme boty
—

Minulý víkend jsme se totiž byli projít. Opět a zase. My když v zimě nevíme co by, nazujeme pohorky a jdeme si rozbít hubu na zmrzlý uježděný sněh. Přesně takhle trávíme zimní víkendy – testováním kluzkosti letní podešve pohorek, vysypáváním sněhu z bot, po koulování případně i ze spodního prádla (a to fakt studí), rozehříváním polozmrzlých prstů na rukou, nebo třeba jedením sněhových koulí. (To teda dělá jenom Rusochlup. Zatím. Kdo ví, kdy přijde podobná krize i na nás...)

Destinace ale byla jasná – chce to někam, kde bude posněžené. Čili cokoli v rozumné dojezdové vzdálenosti z našeho Srdceměsta, a hlavně alespoň o pět set metrů nad mořem výš. Zadařilo se, cíl cesty byl stanoven. 

Během cesty jsme měli krásné jarní dopoledne. Sluníčko, azuro, zelené louky. Pak střih, vyjeli jsme kopec, a byla zima. Třeskutá. Silnice zasypaná sněhem, stromy oblečené v bílý apartní šat. Nádhera. Po chvíli kochání se přišlo menší zklamání. Silnice suchá, sjeli jsme kousek do údolí, stromy už byly nudně stromové. Zaparkovali jsme smykem, vylezli jsme s auta, a málem nám zmrzly zadky. Psí bestie byla vypuštěna ze spárů čtyřkolého kufru a začala létat a téměř způsobila davové šílenství.

Přioblékli jsme ještě jednu svetrovou vrstvu, nasadili čepice, rukavice, a šlapem.

Ohoho, zima!

Překvapení
—

Prvním překvapením byl klid. Druhým krásné výhledy. Třetím úžasná příroda. Čtvrtým přívětivá vesnice... 

"Jé, hele, to vypadá jak salaš pro ovce, ale má to komín."
Koukám na onu malou stavbu a začíná mi to docházet.
"Kruci, to je sušárna! To je přesně ta sušárna, jejíž fotku jsem před pár dny dávala na vizitku pro Zlínsko a Luhačovicko. Fíha. Někde tu musí být i statek ve Vlčí, takový krásný domek... jojojo, to je přesně ono! Boží."

Ve Vlčí

To bylo překvápko. Kochali jsme se úžasnostmi kolem, Rusochlup kňučel na kavkazskou pasteveckou psici – ta byla naštěstí jen za plotem. Nevím, jak bychom jí v případě střetnutí čumák na čumák dostávali Rusochlupa ze stoliček. Asi těžko. 

Dalším překvapením byl již výše zmiňovaný kamarád do sychravého počasí. Ono se nám zatáhlo, obloha zbělala, a docela foukalo. To ovšem nic neměnilo na nadšení z toho hebkého teplého čumáčku. Ňuf.

Až jsem byla psychicky připravená opustit mého nejhebčího kamaráda, překvapila nás útulna pro pocestné. I s lucernou! Aneb jak využít starou rozpadající se autobusovou zastávku. Krásné.

Útulně jsme pocestovali

Bláznivý  pes
—

Občas jako když se ze řetězu utrhne. Tolik radosti z toho, že se může válet ve sněhu, chytat a následně žrát kusy sněhu. Tolik! Létat s klackem v hubě a podrážet nám kolena. Omotávat mi nohy pětimetrovým vodítkem. Dělat baf na ovce. 

Tolik radosti, když jsme potkali štěně vestaje. Už hledáte vestaje na googlu? Vestaj je, dámy a pánové, vesnické tajemství. Každopádně vzezření uštěkaného a vrčícího odrostlého štěněte prozrazovalo nějakého bull-předka. Možná i bull-zadka, to ale není tak podstatné, jako holčička, která s ním byla na procházce. Křičela na něj tak hystericky, že jsem měla chvíli pocit, že ani nemluví česky, nýbrž nějakým mně neznámým jazykem. Nakonec jsme jí porozuměli pár slov – okamžitě, ke mně, přestaň. To vše žvatlavě a hystericky. Mám pocit, že u toho i prskala. Ale jinak dobrý, černý ďábelský vestaj se nás nejspíš bál víc jak my tři jeho. Na prosbu "táhni do haj*zlu" vzal do zaječích. Ale měl tolik hrdosti na to, aby nás pak ještě notnou část cesty sledoval. Jakože – když jsme se otočili, tak se zastavil a toužebně se díval do dálky. On nic, on muzikant. 

A nebyla by to úspěšná procházka, aby se nepovedlo pár fotek do booku naší ušaté modelky.

"Moje království, Hromada klád se to jmenuje."

"Tady jakože vůbec nepózuju. Je to jen dokonalá momentka!"

"Moment, to divný zvíře nás jako pořád sleduje?"

Fyzička zůstala v minulém roce
—

Pekelně jsme si zafuněli do kopečka – tak, jak jsme se ladně klouzali půlku cesty dolů, tak jsme již méně ladně lezli půlku cesty nahoru. Až jsem ze sebe musela shodit několik vrstev, protože jinak bych se na místě vypařila. Pes na sobě pochopitelně nedával znát jakoukoli námahu a po zdolání zákeřného klouzajícího kopce by si dal klidně ještě půlmaraton. Občas k neuvěření.

Naše fyzická zdatnost usnula někde mezi vánočním cukrovím. Především ta moje, ta má pořádně tvrdý spánek. Bude mi asi chvíli trvat, než mi přestane taková desetikilometrová procházečka dělat problém... Někdy na podzim by se to mohlo zlepšit. V tomto období se dostáváme na nějakých dvacet až třicet kilometrů, které jsme schopni bez úhony zdolat. A proč? Přece proto, abychom na nový rok začínali od znova!

Povinné rodinné foto

(Než jsme to vyfotili, tak jsem vykoukala tu díru do sněhu...)

Malá poznámka závěrem. Vidíte tu žlutou bundu? Pokud nakupujete 90 % oblečení v second handech, jako já, tak vás to nadchne stejně, jako mě. Ta úžasná žlutá bunda totiž stála 15 korun. Slovy patnáct korun! Není to úžasné? Já si myslím, že je. A moc.