Výhody kočičího čtyřnožce

Bude vás pozorovat celý den.

 Nejste sami
—

Nebo spíš, jste sami, jen když vaše kočka chce být sama. Od té doby, co mám kočky, si nedovedu vybavit moc okamžiků, kdy je nemám za zadkem. Někdy i doslova. Vstávám na Doriánkův budík, na záchodě mám na klíně Síbu, v umyvadle mám Síbu, ve sprše mám Síbu. Snídám s Dorískem na klíně a Síbou v taléřku/misce/skleničce, než se stihnu obléct, mám minimálně na černém tričku teplý otisk kočky s památečním chlupatým dekorem. Umývám nádobí s kočkou za krkem, vařím s kočkama pod nohama, pracuji s Dorianem na klíně/Sibylkou v mikině/oběma kočkama rozvalenýma napůl na notebooku, napůl na externí klávesnici, nebo kdekoli nalepenýma na těle. Vytírám se Síbou zavěšenou na mopu, večeřím pod dohledem Doríša. Prádlo věším za povzbuzování Sibylky. Knížku čtu obklopena kočkami, na film se díváme obklopeni kočkami, když se nezadaří vyhnat je na noc z ložnice, spíme s kočkami – Síba pod peřinou (má holka jeden tak trochu zlozvyk - jelikož spávám nahá, tak se mi občas přisaje na prso, jako fakt!) a špekáček Dorian na hrudi/na krku/místo mé hlavy na polštáři.

Jste hrdým vlastníkem vyhřívané šály,
elektrického hřebenu a zahradníka v jednom!
—

No neberte to. Jak jsem se zmiňovala výše, špekáček Dorian je dokonalá vyhřívaná šála. Když jsem si ho domů přinesla jako malé kotěcí nedochůdče, tak se můj krk stal jeho nejoblíbenějším místem ke spánku. Špekís i Síba docela dobře suplují i hřeben. Jednou jsem byla přes noc dokonce i u kadeřnice – ráno jsem nevěřícně zírala do zrcadla, kam mi zmizel pramen vlasů, že mám nad uchem jen pár centimetrových vlásků. Občas se budím i díky tomu, že mi Doriánek spící za hlavou čistí vlasy. A poté je prská na všechny strany. Nebo mi tím chce naznačit, že bych si je snad měla umývat častěji? Inu a k tomu zahradničení. Na to je u nás expert Sibyla. Neexistuje ani jeden květináč, který by alespoň jednou nepřesadila. Je opravdu zázračná, protože krásně naklíčenou pažitku rozházela po bytě během půlminuty mé nepozornosti. Před pár dny mi zničila mé milované metr vysoké avokádo, to už létaly lehké děvy po celém bytě.

Minimálně jednou šplápnete do hovna
ve svém vlastním bytě.
—

A to se jen tak někomu nepoštěstí. Jako jooo, ona to jsou čistotná zvířátka, jen si prostě někdy postaví hlavu, že teda jako ten jeden ze tří záchodů je nějak moc plný, tak na co by chodili do dalších, když je tolik místa na chodbě. Nebo ve sprše, žeano. Dorian taktéž řešil své občasné stížnosti tím, že párkrát udělal louži na gauč (díky těmto zkušenostem máme ovšem gauč plně vypratelný), ale ono stačí pochopit, že macůr prostě a jednoduše nesouhlasí s tím, že jste oddělali ten pohodlný polštářek ze židle v jídelně, a předejdete další katastrofě. (A taky teda ta dřevěná liška, co sedí na tiskárně, není dle Doríska nic moc… na lišky na tiskárnách si prostě dávejte bacha!).

Víte na sto procent, že ve vašem domě
či bytě funguje gravitace.
—

Vždy a všude. Je všudypřítomná (jak gravitace, tak kočka). A kočka vás o tom denně ubezpečuje. Ano, často Sibylu podezřívám, že se vážně snaží naučit moje propisky létat, ale radši se vždy spokojím s tím, že teda desetkrát za pět minut vím, že gravitace frčí na plné obrátky, než abych se snažila pochopit, o co jiného by jí asi tak mohlo jít. Dorian na to jde jinak – než aby se zahazoval s nějakým složitým packováním dané věci na okraj stolu/židle/police, aby následně dokázal gravitaci, radši si prostě vedle té věci lehne a ještě nám za pomocí špekovytlačování připomene, jak vlastně funguje Špekáčkův zákon, čiliže špek nepohltí věci v okolí, nýbrž je vytlačí do volného prostoru. S následným pádem na zem.

Na všem oblečení máte gratis zateplenou vrstvu navíc,
což se v zimě náramně hodí.
—

Každopádně byste při výběru kočky měli myslet na to, jaká barva převládá ve vašem šatníku. My jsme to moc nevychytali – u nás je v kurzu černá, jenomže murišované kočičí chloupky jsou na černé vidět asi tak, jako jsou vidět murišované kočičí chloupky na bílé. (Když k tomu připočtete dvojnásobné množství chlupů psích, které jsou v odstínech od krémové po zrzavou, tak vám z toho jednoznačně vyjde vcelku přesný obrázek o obsahu našich šatních skříní.) Ale tak… takové ponožky, se kterýma celý den chodíte po bytě před tím, než se rozhodnete povysávat, většinou večer hřejou třikrát tolik. Což je výhoda. Hlavně v zimě.

Víte,
jak chutná kočičí žrádýlko.
—

Kdo by totiž odolal té vůni! Já osobně jsem baštila kočičí (i psí) granule už jako malý špunt. Tam se to bralo logicky – když oni mě (sežrali jogurt/piškoty), tak já jim (sežrala granule/konzervu). Ovšem jako dítě jsem nikdy svoji žrací pomstu nedotáhla k takové dokonalosti, jako kočky či pes vůči mně. I teď by se mi občas hodilo mít takový apetit, jako ti dva murišci. Za takovou šunčičku, která ve zlomku sekundy zmizí z rohlíku teleportem přímo v kočičím žaludku, mám chuť se pomstít vyjedením granulí z obou misek. Ale on si to člověk při prvním křupnutí rozmyslí, páč takové kočičí granule s lososovým olejem… řeknu vám, pobraly docela dost té rybí chuti. A navíc to není slaný, žejo. Za to takové kapsičky s kuřecím masem a špenátem/rajčaty/mrkví/rýží, kde se cena za kus pohybuje okolo 30 korun ve slevě, to je plnohodnotné člověčí jídlo. Jednu takovou jsem s Dorísem snědla napůl. Fakt šmakovalo. Oběma.

Máte o zábavu postaráno, máte co fotit a natáčet,
máte o čem mluvit a o čem psát.
—

Má cenu se k tomu vyjadřovat víc? Telefon máte věčně zaplácaný kočkofotkama – kočka spící na klávesnici, kočka spící na stole, kočka spící na polici, kočka spící na posteli, kočka spící v oblečení, kočka spící na gauči, kočka sedící na okně, kočka lovící druhou kočku (při těchto situacích je super to video, no), kočka sedící na reproduktoru, kočka rozvalující se ve psím pelechu (při čemž se pes s velmi smutným výrazem choulí pod stolem na zemi), kočka ležící na vašem klíně, kočka sedící na polici, kočka sedící ve dřezu, kočka, kočka, kočka, pes, hezký západ slunce, kočka, kočka, kočka…

Nemáte šanci zaspat,
a pokud se vám to někdy podaří,
tak vám ráda půjčím Doriana Budiče.
—

Nevím sice jak, ale moc dobře ví, že za patnáct minut vám bude zvonit budík, a proto se začne snažit minimálně s dvacetiminutovým předstihem. Mňančení za dveřmi, škrábání na dveře, hlasitější mňoukání, lehce procítěné vytí a nakonec serenáda smíchaná s pazvuky vytáhnutými někde ze špičky ocasu. Pak už ve vás vaří krev, i když jste ještě před chvílí drkotali zubama, napůl mrtví tedy vstanete a otevřete kočce dveře. Na budík se po předešlých zkušenostech ani nedíváte, protože moc dobře víte, kolik je hodin. Přesně na minutu. Snažíte se co nejrychleji zapadnout do měkkého pelechu. Radost z rychle odvedené práce záhy vystřídá boj o život. Šest kilo je šest kilo. A šest kilo na krku/hrudníku/močovém měchýři, takhle hezky po ránu, to je prostě na ránu. Nebo na udušení, zástavu srdce a pročůranou matrac.

Vlastníte originální předehřívač
klávesnice u počítače.
—

Jak bylo již řečeno, že nejste nikdy sami, tak to platí především pro chvíle u počítače. A hlavně nemáte šanci trpět na studené prsty u rukou. Ty na nohách vám klidně můžou upadnout, protože kočka moc dobře ví, že prsty u nohou nejsou pro naservírování konzervy/kapsičky/granulí vůbec potřebné. Stačí ty na rukách, takže se bude snažit vám za každou cenu ty drahocenné prstíky řádně zahřívat a při tom vám pomůůůů§že eleghtjantně dopoůlkpppsat veledůležýýitýááá e-maqwqil. Totiž aby zbylo víc času na hraní nevinné hry Kdorozseknevícbezbrannýchprstů. A na jídlo. Hlavně na to jídlo, mňáááu!

Zažijete, jaké to je doma nahánět živou myš,
krtka či hraboše.
—

A odstraňovat ty mrtvé ze všech možných i nemožných koutů a koutků. K tomuto se, mimo jiné, váže jedna úžasná příhoda. Není sice přímo spjata s Doriánkem či s Síbou, ale s jednou mícou od našich. Ta totiž přinesla oknem do ložnice krtka. Živého. Lidi, nevěřili byste, jak dokáže být takový slepý krtek rychlý a hlasitý. Za šíleného řevu totiž před kočkou utekl pod skříň, kde se vyloženě snažil, chudák malý, zahrabat do koberce. Nastalo tedy velké stěhování ložnice a lov na krtka. Chvíli sice neúspěšný, ale po pár desítkách minut byl již krtek uzavřen v papírové krabici s dírkami. Jelikož moje drahá maminka zavelela, ať krtka ještě nepouštíme, dostal se krtek v krabici do trouby – hezky ji přivřít, ať je v bezpečí, a taky ať má vzduch k dýchání. A šli jsme nahrabat hlínu s žížalama do plastové krabice. Nějaký kamínek pro efekt, trs trávy, ať to nějak vypadá. Po chvíli jsem přišla domů, bezmyšlenkovitě si nalévám pití a vyděsí mě příšerné škrábání. Pár sekund mi trvalo, než jsem se zorientovala, abych pochopila, co se tady děje. Krtek v troubě. Záhadným způsobem se dostal z papírové krabičky a snažil se zahrabat do kovové trouby. Zvuk skoro jako z hororu... Dál už se mi ani nechce psát o tom, kolik myších mrtvolek jsme měli v létě denně na chodbě, či kolik živých rejsků a myšiček jsme honili po celém domě…

• • •

A jen takový poslední dodatek – občas vás lidé podezřívají, že jste snad EMO, neboco. Jakože, víte, ty krvavé šrámy na zápěstích, krku, obličeji, do půlky lýtek…

Co z toho všeho vlastně vyplývá? Že kočka, byť má jedno či dvě oči, je ideálním společníkem pro život! Protože tolik toho nezažijete během jednoho dne (a to není sranda, všech deset bodů v jednom dni může být vcelku pravidelná situace) ani s nejbláznivějším kamarádem!